Také já bych vám ráda popsala svoje svědectví. Po maturitě jsem se na internetu seznámila s jedním klukem. Já jsem ale tehdy nikoho nehledala, dobře se mi s ním však psalo, tak jsme se sešli. Byl sympatický, dokázali jsme si povídat opravdu dlouho. Ale měl jednu „vadu“, nebyl věřící. Bylo mi s ním dobře, tehdy jsem nepovažovala víru u svého kluka jako za něco zásadního. Věděla jsem, že jako věřící bych měla dodržet sex až po svatbě. Cítila jsem, že je to tak správně, ale nevěděla jsem, jak bych mu to měla vysvětlit. Avšak tak nějak jsem cítila, že on to pochopí. Ani jsem Boha neprosila, aby mi pomohl mu to říct. Můj vztah s Bohem byl vesměs žádný, ačkoli do kostela i ke svátostem jsem chodila. Řekla jsem to tomu chlapci, ačkoli to bylo opravdu těžké, protože o sexu jsem se s nikým ještě nikdy nebavila (ani s rodiči). On mě neodmítl, řekl, že to bude respektovat. Tehdy si prý myslel, že třeba časem změním názor. Já jsem to taky brala tak, že to zkusíme a uvidíme. Bylo to těžké, chodili jsme spolu pět let. Já jsem se asi po roce plně ztotožnila s názorem, že opravdu chci žít podle Boha a chci s mým přítelem prožívat vztah v čistotě. On to sice nedokázal moc pochopit, ale během těch let to taky nějakým způsobem přijal.

Asi po čtyřech letech našeho vztahu jsem začala pociťovat, že bych ráda ten náš vztah posunula někam dál. Přála jsem si, aby mě požádal o ruku. Bavili jsme se o tom, přítel taky chtěl, ale říkal, že počká na tu správnou chvíli. Během té doby se to stalo. Pamatuji si úplně přesně na ten den, kdy jsem jela vlakem a četla jsem si nějaké starší číslo časopisu Milujte se! A najednou jsem si to uvědomila, došlo mi, že Bůh opravdu existuje! Studovala jsem totiž sociální vědy a nějak jsem přejala názor, že všechno je relativní, všechno je subjektivní. Že někteří lidé sice věří, že Bůh existuje, ale možná existuje jen v jejich myslích, protože tomu věří. V ten moment jsem chtěla vykřičet do světa, že Bůh opravdu existuje! Potřebovala jsem tento svůj prožitek říct i svému příteli, protože se najednou změnil můj pohled na život. Když jsem se vracela domů, přesně ten večer, kdy jsem mu to všechno řekla, mi zemřela babička. Modlila se za nás za všechny a jako by čekala právě na tuto chvíli, kdy já opravdu uvěřím v Boha a řeknu to příteli, aby mohla odejít. Tak to vnímám. Protože pokud jsem chtěla vstoupit do manželství s nevěřícím, musela být moje víra pevná, abych v ní a podle ní dokázala žít, když ten druhý to vnímá jinak.

Přítel mě opravdu za krátkou dobu požádal o ruku. Byla jsem šťastná. Jenže po pár dnech to na mě všechno dolehlo. Najednou mě začaly přepadat nejrůznější strachy týkající se manželství. Bála jsem se, že nedokážu dodržet manželský slib, a tak zradím manžela i Boha. Najednou mě začaly napadat myšlenky, jestli si mám opravdu vzít nevěřícího muže, jestli je toto Boží vůle. Dokonce se mi hlavou honily i myšlenky, zda ze mě Bůh nechce mít řádovou sestru. Nevěděla jsem, kde budeme bydlet a ačkoli jsem byla za to, že spolu začneme bydlet až po svatbě, náhle mě přepadaly myšlenky, že bychom si to přece jen měli zkusit. Také jsem se bála, že nám to nebude fungovat po sexuální stránce, i když během celého vztahu jsem o těchto věcech vůbec nepochybovala. Tehdy mě musel můj nevěřící snoubenec přesvědčovat, že už to přece vydržíme, když jsme to vydrželi tak dlouho. Najednou jsem měla v hlavě obrovský zmatek a provázel mě neustálý strach, že ten život vlastně nezvládnu. Bavila jsem se o tom s knězem a říkal, že i pán Ježíš byl na poušti pokoušen ďáblem. Byly to těžké měsíce pro nás pro všechny. Modlila jsem se vlastně skoro pořád, naučila jsem se chodit adorovat před Nejsvětější svátost, učila jsem se plně vkládat do Jeho rukou, hledat a přijmout Boží vůli. Kdybych nepřijala před pár měsíci opravdovou víru a nevěděla, že i tomuto trápení v mém životě dává Bůh smysl, nevěděla bych, proč mám vlastně žít, nic mě tehdy nebavilo, vše mi připadalo k ničemu. Byla to prý deprese. Pomohly mi až léky. Svatba se nakonec uskutečnila ve vší parádě a já jsem věděla, že to tak má být.

Díky této zkušenosti jsem se naučila vše svěřovat Bohu, však on má vždy nějaký plán a já vím, že nakonec bude ten nejlepší možný, když se jej budu snažit s Jeho pomocí přijmout a naplnit.