Dcerka, které je už téměř jeden rok, se stále budí 4-7x za noc. Ráno většinou vstává před sedmou, ale pátá ani šestá hodina nejsou výjimkou. Takový spánko8vý deficit bych si dříve vůbec nedokázala představit a určitě bych ho s nadsázkou pokládala za smrtelný. A je pravda, že i teď mi to občas dává zabrat.

       Dnes ráno jsem zažila jednu z těch krásných a silných chvil – možná by se dalo říct i Boží dotek. Bylo pět hodin, Markétka se zase vzbudila a já střelila, jako vždycky, rychlou modlitbu: „Prosím, ať stačí kojení! Aspoň do sedmi!“ Nakonec jsem si ji vzala do postele k sobě. Chvíli hledala správnou polohu, vrtěla se, převalovala. A našla – na mojí hlavě! No, já už jsem neusnula, ale hlavou se mi honily myšlenky na to, jak moc ji mám ráda, jak velký dar je pro mě i mého muže, jaký zázrak jsme do života mohli přijmout. Vzápětí jsem se musela smát. Vždyť jsem dlouhodobě nevyspalá, vzbudila mě v pět ráno, leží mi na hlavě, takže nemůžu spát, navíc se mi leží dost nepohodlně a já přesto myslím na to, jak obrovskou lásku k ní cítím.

       V tu chvíli mi probleskla hlavou myšlenka – jestli nás právě takhle má rád Bůh, tak to je teda něco! I když zdaleka nežijeme tak, jak by si přál, i když kvůli nám trpěl, miluje nás nekonečnou láskou. A to je moje láska oproti té Jeho určitě úplně maličká. Nechala jsem myšlenky běžet dál. Když Markétku něco bolí, něco jí trápí, jak špatně snáším její těžkosti. Když zažívá cokoliv nového nebo důležitého – jak silně to prožívám s ní. (A to je jí teprve necelý rok!) Jak Bůh ve své velikosti asi kráčí životem se mnou, v mých pádech, bolestech, radostech, … Najednou i svátost smíření pro mě dostávala nový rozměr.

       Nakonec, díky Bohu, opravdu spala do sedmi. I když já ne, ale za ten hřejivý pocit milovaného Božího dítěte to stálo!

 

PS: Od té doby mi dcera mnohokrát zabránila spánku ve dne i v noci, ale málokdy (téměř nikdy) se mi nedaří ty chvíle prožít s vděčností a modlitbou na rtech...většinou převládá únava, vztek, zoufalství...