Chtěla bych se s vámi podělit o svoji cestu ke Kristu. Vyrůstala jsem v dobré rodině, do kostela jsme chodili celá rodina. K občasné večerní modlitbě nás vedla ale jen maminka (růženec / četba Písma). Mše svaté mi připadaly dlouhé, sama vlastními slovy jsem se nemodlila, nebo občas, ale jen krátce. Říkala jsem si, že Boha třeba někdy budu potřebovat, ale teď ne.. a přišel mi hodně vzdálený, neosobní. Od mala jsem chodila i do křesťanského holčičího společenství, tam jsme se spolu modlily, hrály hry.. jezdily na tábory, a do skautu. Pamatuju si na okamžik po jedné mši - říkala jsem si - přijímám živého Krista na jazyk a nic to se mnou nedělá ?

První osobnější setkání s Bohem jsem zažila zhruba ve svých 17 letech, roku 2006.. Jedna kamarádka mě a moji sestru pozvala na křesťanský hudební festival na Slovensku - na Campfest. Byla to taková neplánovaná akce, vůbec jsem pomalu nevěděla, kam jedeme a co tam. Bylo to v Tatrách, v horách, na krásném místě.
Hrálo tam spoustu kapel, i zahraničních..



První, co mě zaujalo hned u vstupu, byla ta spousta mladých lidí, co přijela.. Měli jsme do dotazníku zaškrknout, do jaké církve patříme - pro mě nový objev, kolik nejrůznějších církví a křesťanských společenství existuje..

Pocházím z Vysočiny, mimo kostel a mimo naše společenství s holkama jsem moc křesťanů neznala. Ve škole jsem byla ve třídě jediná věřící. Na střední jsem byla snad jediná z celé školy.. A na tom festivalu bylo tolik mladých lidí... a všichni chválili Krista. A těch kapel - Lamačské chvály, Tretí deň,... Byly jsme se sestrou nadšené. Byly tam i nějaké přednášky. Ale to hlavní přišlo poslední večer. Jeden z hlavních zpěváků se modlil přímo na pódiu. Já jsem si přesně v tu chvíli uvědomila, že Ježíš je opravdu živý - tady a teď, že je tam s námi, že není někde daleko v nebi a neslyší mě. Že je v každém z nás... Byl to pro mě hodně silný zážitek..
Rok na to, jsme se sestrou jely na jednodenní duchovní obnovu na Vranov u Brna, vedl to o. Havlát, velmi charismatický člověk. Potom jsem tam začala jezdit každý měsíc, moc se mi tam líbilo a seznámila jsem se tam s prima lidma. O prázdninách jsme putovali pěšky z Brna na Velehrad na setkání mládeže Activ8. V našem městě jsme s přáteli založili modlitební místnost 24/7. Kdo by chtěl vědět víc, tak tu: 24-7.

Když si tu tak zpětně vzpomínám, nestačím koukat, jak si mě Bůh vedl, posílal mi do cesty dobré lidi, chránil mě zlého...

Potom jsem nastoupila na vysokou školu cca 200 km od nás. Cítila jsem se tam dost sama, za to jsem ale měla dost času na přemýšlení..
Během těch několika let jsem se i Boha ptala, kde mě vlastně chce mít, a kam mě volá. Jeden čas jsem uvažovala o tom, zda mě Bůh nevolá k zasvěcenému životu. Po škole jsem nastoupila do práce a dala Bohu "ultimátum" - že teda jeden rok zkusím "ve světě", a pak uvidíme.

V práci jsem poznala svého budoucího muže a do roka a půl byla svatba.
Zajímavé je, že díky tomu, že můj muž je ve víře spíš hledající, pomalu jsem se taky stávala hledající, no spíš bych to nazvala - nehledající.
Z víry mi zůstalo chození v neděli do kostela, a občasné střelné modlitby.

Hodně silným zážitkem pro mě bylo narození našich dětí. Chválila jsem Boha a nechápala, že dokáže stvořit něco tak krásného... a že je svěřil zrovna nám dvěma.

K "druhému" obrácení došlo předminulý rok. Zapojila jsem se do modliteb za kamarádku, která je vážně nemocná. Každý měsíc jeden týden - jsem se napsala na půl hodiny modlitby denně. A vlastně díky tomu jsem se začala opět modlit. Otevírat Písmo. Hledat, ptát se... Začala z toho být pravidelná denní četba Písma.. Najednou, jako by se mi otevřely oči, a já konečně viděla, o co jde, jako by Písmo najednou ožilo.. Bůh se mě dotýkal úplně hmatatelně.

Ke "třetímu'" obrácení" došlo minulý rok na jaře. Uvědomila jsem si, že moje občasné modlitby stojí za nic, a že nechci u zpovědi neustále vyznávat - že se "modlím nesoustředěně, nebo málo, nebo vůbec.." - když jsem si vlastně na modlitbu nikdy pořádně nevyhradila čas. Vlastně jsem ani nevěděla - jak se modlit. A říkala jsem si, stejně pořád Bohu jen něco říkám (a stejně vlastně všechno už ví.. a tak..) - ale naslouchám mu taky? Zavedla jsem po poradách se zkušenějšími denních dvacet minut úplně tiché modlitby, kdy jsem jen tak před Ním... 
Našla jsem si taky cestu k modlitbě Růžence - je to opravdu krásné evangelium v kuličkách. Můj vztah s Ježíšem se posunul, posunuje...

Začala jsem opět hodně číst, o životech svatých, duchovní četbu. Moc mě to "nakopává".. Pokládám si často otázky - že vlastně nikdy nevím - kdy zemřu, jestli dnes nebo zítra, nebo zda mi neumře někdo blízký.. a  tak hledám, jak nejlíp prožít každou minutu svého života... Chci být připravená, už dnes..
Moc mě oslovil a oslovuje život o. Josefa Toufara, sv. Terezie z Lisieux, bl. Chiary Badano... sv. Gianny B. Molly... moc se mi na nich líbí jejich "normálnost" - nebyli to "levitující - bilokující světci se spoustou zázraků", ale obyčejní lidé - kteří se učili denně přijímat Boží vůli... kteří se k Bohu nejen modilli, ale i Ho plným srdcem milovali.

Chtěla bych se taky jednou dostat do nebe..
..a vzít všechny okolo sebe s sebou.
Vidím ale, že na to vůbec sama nemám, tak o to alespoň prosím..