Na Světových dnech mládeže v Krakově jsem docela zblízka a na vlastní kůži pocítila, jak rychle a důkladně funguje modlitba.
Provázela jsem celý týden vozíčkářku Marušku. Bydlely jsme ve stacionáři kousek od Mogily - stačilo přeběhnout přes malý parčík. Protože jsme z redakce odcházely často až pozdě večer, raději nás skoro vždycky někdo doprovázel. Jen v deštivém úterním večeru nějak neměl kdo.
Zajely jsme do liduprázdného parčíku a v tu chvíli jsem radši poslala střelnou modlitbu k andělům strážným. My dvě trdla jsme totiž i s vozíkem zajely na cestičce do pořádného bláta.
Kde se vzal, tu se vzal, do dvou minut byl u nás Toflík se Snovačem. Vyprostili nás z toho proklatého bahna, dovezli Marušku až před stacionář a ještě mi pomohli očistit vozík z toho nejhoršího blátivého nadělení.
Je pátek dopoledne a já bych co nejrychleji potřebovala sehnat pár šikovných rukou, co nám pomůžou poskládat časopis Krakowiny. Schovávám se před sluncem v podloubí mogilského kláštera, rozhlížím se, ale jak naschvál nemůžu najít nikoho známého. Prosím o radu Ducha svatého.
Do půl minuty vidím, jak se na koberci u Samaritána usazuje skupinka povědomých tváří. Ptám se, jestli by neměli čtvrt hodinky na dobrý skutek. Hned se zvedají a k mému údivu přiznávají, že se skládáním časopisu u nás byli pomáhat už předchozí tři dny - takže přesně ví, co a jak.
Do třetice - cestou na vigilii se s Maruškou a s Lukášem už skoro dvě hodiny posouváme metr po metru úsekem, co by se dal ujít za dvacet minut. Napadne mě, co kdybychom v tom davu dali růženec.
Sotva se domodlíme poslední Zdrávas, Maruška se ozve, že nutně potřebuje na záchod. Toi-toiky ovšem stojí kdesi v dáli za tou masou lidí. Zkoušíme se tam dostat. Jeden Brazilec pochopil situaci a razí nám cestu. Do pěti minut jsme z davu venku. Jen Lukáš se tam ještě statečně vrací, aby pro nás opatřil jídlo.
Rozkládám Marušce karimatku, aby si chvilku odpočinula, a vyčerpaně si sedám vedle ní. Neuplyne ani čtvrthodinka a Lukáš je zpátky i s modrými balíčky.
Když andělé strážní "fungují" do dvou minut, Duch svatý do půl minuty, už mě snad ani nevyvádí z míry síla růžence. V tu chvíli ovšem ani zdaleka netuším, jaké překvapení mě ten den ještě čeká.
Když jsem se v neděli po příjezdu do Krakova zdravila s otcem Vláďou a na otázku, co je u mě nového, přiznala, že asi nic (myšleno od našeho posledního setkání před dvěma lety na CSA v Třešti), doporučil mi modlitbu u sv. Kříže v mogilské bazilice. Ani v nejbujnějších snech by mě nenapadlo, že vůbec a jak rychle to bude fungovat.
Jestli čekáte pointu s vysvětlením, tentokrát čekáte marně. Můžu jen dodat, že i po půl roce s úžasem a vděčností hledím na to největší krakovské překvapení.
@bumik ...Chapu jak to myslíte, ale co třeba manzele, co se modli za miminko a ono nepřichází? Nebo tyrane dítě za pomoc a ona nikde? Nebo manžel za umírající mamu malých deti? Věřím, ze veri v zázraky, potrebuji je.. Proc pak Pan "nefunguje"?
Právě na to miminko jsem myslela, když jsem to psala. Bůh ví proč čeká nebo proč ho nedá vůbec. To my máme plnit vůli Boží, ne On naši. On je dobrý otec, nechce pro nás nic zlého. Já myslím že on právě funguje, když naše prosby někdy nevyslysi vůbec nebo hned... Navíc nám tím dává lekcí pokory s také krásnou příležitost spojit naše trápení s Kristovým. Spojit naši oběť s Jeho a tím pracovat na spáse vlastní i druhých. Neboť smysl života je být spasen a pomoct bližním ke spáse..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.