Dobře si pamatuju na rozhovor s jedním moudrým knězem. Řešila jsem tehdy neuspořádanost svého života a on mi řekl.
„Dělím svůj život na role – jsem kněz, farář – čili správce farnosti, bratr, strýc, duchovní vůdce, kamarád, běžec. Když zpytuju svědomí, tak se snažím přemýšlet, jestli některou tu roli příliš neupřednostňuju, nebo nezanedbávám. Ale především jsem Petr. Chci být tím, kým mě Bůh chtěl mít. Do svých rolí vstupuju, některé se mění, ale Petrem jsem před Bohem.“
Ten rozhovor proběhl asi před deseti lety, ale stále si jeho podstatu pamatuju.
Také „hraju“ mnoho rolí, ale mým POSLÁNÍM je být Ludmilou, najít to nejhlubší poselství, které do mě Bůh vložil. Pokud to nedělám, tak jsem většinou neklidná a nespokojená.
Jsem manželkou, dcerou, sestrou, tetou, knihovnicí, spisovatelkou, kamarádkou, zpěvačkou, uklizečkou, ale především jsem pětačtyřicetiletou ženou, která touží po Lásce, po Kráse, po Bohu.
Moje sestra má pět dětí a pamatuju se, že i když byly malé, dokázala si urvat chvilku pro sebe – jít si zaběhat, s kamarádkou na kus řeči, do kostela. Nikdy se nepřestala modlit, číst, být v kontaktu s dalšími lidmi.
Každý musí přijít na to, co je jeho bytostným posláním, proč ho tady Bůh chtěl mít. Děti vyrostou a odejdou, manžel může umřít, o práci, byť by mě sebevíc bavila, můžu přijít, turistiku nebudu moci pěstovat kvůli bolavým nohám. Moje zakotvení musí být hlubší.
Tohle podepisuju... vnímám to jako strašně důležitý. Děkuju :)
Ztotožňuji se!
To je nádherný a pravdivý článek. Díky, Krásná ženo:-).
Parada,Lidu!!!Plne souhlasim,diky zes to tak krasne sepsala:-)
Nejhlubší zakotvení je "být člověkem".
Kdo není člověkem, žádné další role mu nepomohou.
Proto je tak důležité nalézt pravdu o tom, co je to člověk, co je jeho přirozenost. Protože bez toho se nemůžeme o bytí člověkem ani snažit.
A k těm rolím: Pléduji pro Stanislavského. Role se nehrají, rolemi se (byť na čas) stáváme. Nemohu být dobrým učitelem, hudebníkem, psychologem ..., když jejich role (jen) hraju.
Géniů, kteří to (roli ZAHRÁT) uměli, bylo nemnoho. Charlie Chaplin třeba.
Kámen úrazu vidím v tom, že představa společnosti, ve které se pohybujeme, nám svým způsobem diktuje (byť s tím nejlepším úmyslem) jaké role mít, jak je žít, což se logicky pod-vědomě odráží i v chápání sebe sama jako člověka. Takže jako cestu taky vidím nutnost ujasnit si kdo jsem, co ve skutečnosti chci a hlavně proč...
Jojo, pravdivé. Máme tolik rolí a jen jedno jsme opravu my.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.