"Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.

Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.

Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval..."

Iz 43, 1, 2, 4

Vyrostla jsem v tradiční katolické rodině v dobách totalitního režimu. Až do 15 let jsem nosila nálepku "třídního nepřítele", protože naše rodina chodila do kostela. Takže jsem zažívala taková dobrodružství jako neustálé poukazování na to, že chodím do náboženství, a ve čtvrté třídě (u obzvlášt tvrdé komunistky) jsem musela každou vlastivědu stát na hanbě. Byli jsme na to hrdí, naše kostelní parta (2-3 děti v každé třídě). Paradoxně moji rodiče se velmi báli, do ničeho se nezapojovali a také nás moc nevedli k osobní víře, nechávali to na ostatních, jen do kostela jsme museli chodit.

Měla jsem štěstí, že jsem tam potkala spoustu skvělých lidí, i kamarádů mých rodičů z jednoho dávného spolča. Brzy rodiče přemluvili a my jsme se se sestrou přidaly k té pravé výuce náboženství po večerech u paní katechetky doma (ve škole se kontroloval obsah i forma sdělení). Užívali jsme si dětská spolča, chaloupky, výlety s puncem nebezpečí a dobrodružtví - moc dobře jsme věděli, jak by bylo zle, kdyby se vše prozradilo. U mladých lidí, kteří nás vedli, jsem zažila příklad krásné osobní víry.

Bylo pro mě přirozené pokračovat v práci s dětmi ve farnosti, když jsem vyrostla z dětského spolča a když režim skončil a bylo dovolené vše. V těch letech jsem šla k biřmování, prožívala první mládežnická spolča, jezdila na akce pro mladé. V těch letech jsem se rozhodla, že opravdu chci věřit, že chci žít s Bohem. Ale vše bylo takové jakoby rozumové. Byla jsem jako ten spravedlivý Natanael, kterého se ale osobně nedotkla Boží láska tam uvnitř. To vše přišlo až na univerzitě.

Velmi těžko se to popisuje, ale vy víte, že milujícího Boha často potkáte až na samém dně svojí bytosti a to velmi často v bolesti. I se mnou život zamával, škola byla velmi náročná, rodiče s ní nesouhlasili a v té chvíli jsme se hodně odcizili. Žila jsem jinde, bez blízkých přátel, několik blízkých osob mě zranilo, sama jsem si připadala velmi, velmi marná. On však na mě myslel a celou svou prozřetelností mě vedl k sobě. Tak jsem se jednoho dne ocitla v nedalekém novém chrámu v čase mezi nedělními bohoslužbami, jen tak jsem tam zabloudila. Chvilku jsem se snažila uklidnit a pozdravit Pána, když ke mně přišel kněz, kterého jsem znala z letní mládežnické akce, a rovnou se mě zeptal:"Chceš jít ke zpovědi?." "Víš, já vlastně ani nevím." Nepustil mě a pár let se stal mým průvodcem na cestě. Tak začalo moje osobní niterné poznávání a milování Boha. Nejdřív jsem musela poznat všechny své slabosti a odevzdat je, ale pak už jsem Mu mohla skočit do náruče. Prožívala jsem skutečně velmi intezivní, velmi osobní vztah s Bohem, uchvátil mě, byla jsem zamilovaná...

Vlastně i dnes můžu napsat, že mám velmi osobní vztah s Bohem, leckdy i velmi intenzivní, jen se to nápadně podobá tomu, když zamilovanost přejde do dlouholetého vztahu. Jsem si bolestně vědoma, jak na mě čeká a já kolikrát dám přednost ostatním lidem a povinnostem, a jeho vystrčím. Neustále se učím brát Ho s sebou do svého všedního uspěchaného života....