Je krásný zimní večer. Svítí hvězdy a my vyjíždíme z naší vesnice směr porodnice. Na manželově mobilu přijímám hovor od Ondry: "Tomáše právě operují (úraz na hlavě s masivním krvácením do mozku). Situace je život ohrožující."

Po vyšetření v nemocnici mladá sympatická lékařka píše do dokumentace partus in cursu a přesouváme se na porodní. Ve 23:57 se nám narodí druhý syn. 

Čtvrtý den balíme a opouštíme nemocnici. Je den D.

Rodina se u lůžka loučí s Tomášem, jeho mozek je mrtvý, konec nadějí. My jsme v jiném městě, v jiné nemocnici. Manžel odchází pro auto zaparkované mimo areál nemocnice a já s miminkem čekám v přízemí. "Právě volala Jana, že Tomáše odpojili od přístrojů," oznamuje mi manžel při návratu.

"Jeden život končí a druhý začíná", pronese rozhodně můj muž, vezme vajíčko s novorozencem a skleněné dveře nemocnice se za námi zavírají. 

V kalendáři se píše druhého ledna 2017. Dnes je mi 33 let. 

"Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." Job 1, 21

Můj muž (vlevo) se svým bráchou Tomášem, léto 2016.