"Samoto samoto laskavá domovino" (Vlasta Rédl, Dvakrát)
Už delší dobu se mi v hlavě honí všelijaké myšlenky, přemýšlím, proč se cítím zrovna tak, jak se cítím apod. Dnes mi po návratu z návštěvy seplo následující: postrádám reálné společenství, komunitu, velkou rodinu žijící pospolu, život na vesnici, jak ho vídáme v pohádkách. Postrádám kolem sebe LIDI.
Ajinka psala o "solárním pohonu" matky, přidávám k němu ještě "pohon lidský". Na nástěnce společenství ŽMM jsme probíraly otázku kamarádek, na facebooku jsem sledovala diskuzi, v níž maminky přiznávají, že mají celý den puštěnou televizi či rádio, ačkoli to vůbec není pro děti vhodné, aby se necítily samy, aby tam s nimi aspoň "jakoby" někdo byl.
Strávila jsem se synem po delší době 4 dny v kuse u mých rodičů. Dispozice přízemí domu je jeden velký prostor, sice různě dělený, ale i když každý dělá něco jiného, jsme tam spolu v jedné místnosti. Krásné samozřejmě je, když děláme něco společně, ale osobně mi k pocitu větší spokojenosti a pohody stačí i "pouhá přítomnost" další osoby*. Mám to vlastně nejraději. Neustálý přímý kontakt může někdy vyčerpávat a samota je zas leckdy příliš tíživá.
Přála bych si nějaké komunitní bydlení. Každá rodina by měla vlastní byt a pak by byly společné prostory, v nichž by se lidé náhodně či organizovaně scházeli. Vím, že to ojediněle existuje. Pro mě jde spíše o utopii, ale občas si ráda sním.
Když mám "lidský pohon", cítím se uvolněněji, klidněji. Péči o syna zvládám v klidu. Nemusím ho hned někomu dávat hlídat, věnuji se mu sama a ráda, ale ten pocit, že ho někomu jinému svěřit můžu, dodává celému mému vnitřnímu nastavení jiný rozměr.
Jsem ráda za kontakt s kamarádkami, i když je pro mě občas náročné ho logisticky zvládnout. Jsem ráda, když je manžel z práce dřív doma, i když třeba "jen odpočívá". Jsem ráda za možnost ranní mše svaté v salesiánské kapli. Za tchýni pracující ve stejné budově.
Bojím se brzkého stěhování do nového městečka, ale snad si tam své místo najdu. Děkuji i za možnost virtuálního společenství ŽMM.
Kryštof s dědou
*Můj syn je samozřejmě také osoba. Jenže si s ním zatím moc nepopovídám...
Chápu tě velmi, Maru. Můj tatínek takové neumí být sám a já se veřejně přiznávám, že jsem ráda za bydlení v paneláku, protože jsou lidi okolo, i když za stěnami. Na komunitní bydlení bych neměla odvahu ani kapacitu, ale jedna rodina z KV se přestěhovala do Tuchoměřic a jsou tam š´tastní.
Od té doby, co jsem na mateřské, volám minimálně jednou týdně svým babičkám - mají obrovskou radost, chlubí se všem, jak jim vnučka často volá a že vědí všechno o životě jejich pravnučky, já se zase dozvím, když s nimi sdílím radosti i starosti svého mateřského života, jak to bylo, když byli moji rodiče malí a jak moji prarodiče prožívali právě tohle období. A tak máme vlastně radost všichni :) Jinak teda - u počítače mě dcerka příliš nenechá, takže mám neustále mobil v ruce, i když vím, že to není dobré ani pro ni, ani pro mě... :(
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.