V lednu najdete na blogu ŽMM tématicky zaměřené články ze společné rubriky "Důvod mé naděje". Zvu vás k nahlédnutí do jednoho života - a článek jistě vyvolá nemalé reakce - ale věřím, že si při jeho čtení položíte i několik osobních otázek: Co je správně v rodině? A co už je moc? Jaké jsou mé priority a má víra? Autorka sděluje možná víc mezi řádky.

Pokoj vám!

O.Kuffa říká:"Bůh se neplete!" Jeho otec byl alkoholik, bil maminku i své děti. Maminka byla extra jemná žena, která děti neustále vedla k modlitbě za otce. A on po tolika letech děkuje, že jeho otec byl jaký byl a jeho maminka také.

A já stejně tak děkuji za své rodiče. Oba pocházeli z věřící rodiny, ale tak nějak hledali svou cestu. Maminka přes věštění a práce s energií člověka, tatínek přes hospodu. Maminka otěhotněla s jedním mužem a zjistila, že on čeká dítě zároveň s jinou. Tedy s ním skončila a byla sama na mého prvního brášku. A kvůli jeho zdravotním problémům začala s tou energií a věštěním. Tatínek byl sám s pivem a hospodskými kumpány a rozhodl se, že se ožení. Tím pobavil celou hospodu. Byl známý celému okolí a žádná ho do partie nechtěla. Tedy vzal noviny a objevil inzerát mojí maminky. A slovy mého otce - třikrát jsme si vyměnili dopisy, třikrát jsme se viděli a vzali jsme se. A pořád byli tak nějak hledající. Společně podnikli pouť do Litmanové, kde se obrátili!

Od té doby to začalo! Tatínek se velmi zamiloval do Panny Marie a Boha. Maminka se také vzdala své minulosti (virguli jí zázrakem zabavila Panna Maria, jak říkávali, cestou na Turzovku). Tatínek začal být velmi aktivní ve farnosti. Brzo ráno jezdil na mši, takže jsme se s ním vůbec neviděli. Měli společnou firmu, zavírali ve čtyři, když byla odpolední mše zašli na ni po práci anebo do obchodu. No prostě domů se vraceli tak v šest. Někdy mnohem později. Tatínek měl spoustu práce (velký rodinný dům a pozemky), maminka se taky v domácnosti nezastavila. Své rodiče jsem prakticky neznala. A tam to začalo. Měla jsem Boha. Od malička jsem velmi duchovní a dnes více než jindy vnímám, jak mě chce Bůh pro sebe. Neměla jsem žádné kamarádky, s žádnými holkami ani ženami jsem si nikdy nerozuměla. Celé dny jsem bloumala po lesích. Světská zábava mě nikdy nelákala, ani oblečení mých vrstevnic, malování se, honba za láskami....

Pak přišla volba střední školy. Nechtěla jsem na gympl. Je k ničemu. Maminka si to také myslela. Ale nevěděla jsem kam. Vzala jsem příručku "Kam po základní škole". Na každé straně je jedna škola v tabulce. Zavřela jsem se do pokojíku. Bože, vyber mi školu. Hlavně ať to není gympl. Zavřela jsem oči, náhodně otevřela, zapíchla prst na jednu stranu. Otevřu oči a čtu. Arcibiskupské gymnázium Kroměříž. :D Vypsala jsem přihlášku a donesla k podpisu. Maminka nepodepsala. Ptala se mě proč gympl, když jsem tam sama nechtěla. Pokrčila jsem ramenama a neodpověděla. Nikdy jsem se s maminkou nebavila. Tatínek podepsal.

"Náhodou" jsem na AGčku zjistila, že tam je kroužek historického šermu. Protože probíhal pod našimi okny, s kamarádkami jsme koukaly, jak se tam kluci učí střílet z luku. A posmívaly jsme se jim, jak to drží. Tak nás pan vychovatel zavolal, ať jim to jdeme ukázat, když se umíme tak hezky posmívat. Tak jsme šly. A tam to začalo... Učila jsem se šermovat a potom hledala ve svém bydlišti nějakou skupinu šermu. Našla jsem Historiku z Rožnova pod Radhoštěm. Začala jsem v neděle chodit na tréninky.

Když jsem studovala na AG, poznávala spolužáky a jejich rodiny, začalo mi být líto, že všichni mají s rodiči super vztah a hlavně prožitky. Já svoje neznala. Prakticky vůbec jsme spolu nebyli. O lyžování apod. nebylo ani řeči... A tak jsem říkala: "Bože, více se mi líbí život nevěřících, protože žijou dohromady jako rodina. Bože, chci ti dokázat, že to jde i bez Tebe, žít dobrý život. Bože, ale já se k Tobě jednou vrátím. Ale až si sáhnu na dno."

Víte, o Boží existenci jsem nikdy nepochybovala. Vždy byl velmi citlivě přítomen v mém životě. A tak se stalo, že pět let jsem nežila s Bohem a nepřijímala svátosti. Z té doby si toho moc nepamatuju. Pár vzpomínek mám díky vyprávění přátel, kteří mi je oživili. Například: byl na AG o.Vojtěch Kodet. Tehdy jsem patřila satanovi. Jak se to pozná? Poslouchejte! Po mši v kapli, kam jsem šla, vyzval přítomné, aby přišli k osobnímu požehnání. Všichni se zvedli a udělali frontu. Já zůstala sedět. O.Kodet se zeptal: "Ty nepůjdeš k požehnání?" Říkám: "Ale to bych musela chtít, že?"   "Ano, musela bys chtít."  "Ale já nechci!" Vím, že já ze sebe jsem nemluvila. Říkali mi to potom ostatní. Ale vidíte, komu jsem patřila. 

Před rozejitím se s Bohem jsem se začala modlit pobožnost svaté Brigity Švédské. I když jsem s Bohem nekámošila, bylo mi líto zahodit tolik měsíců a tak jsem to dokopala do konce a "modlila" se ji celý rok. A jednou, když jsem umírala kvůli útokům zlého, opustila své tělo, svatá Brigita mě přitáhla zpět na zem. Vděčím jí za svůj život!

Prošla jsem si různými vztahy a blátem a špínou... Díky šermu jsem poznala svého nynějšího manžela. Bylo to krásné poznání. Věděla jsem, že to je ten, kterého Bůh pro mě vybral (tohle vědomí je úžasnou podporou v manželství). Tlačí mě to stále více ho milovat a snažit se o stále lepší manželství. Po krátké známosti jsme otěhotněli (plánovaně) a řekli si, že spojíme křtiny se svatbou. Že nebudeme dělat nic narychlo v těhotenství. Tam to začalo být vážné, chtěla jsem se vrátit k Bohu. A víte co? Ono je krásné chtít se odrazit ode dna, jenomže život není vydlážděný bazén! Na dně života se skrývá hluboké, lepkavé bahno. Od toho se nedá odrazit. Do toho se dá jen čím dál víc zabřednout. Nepamatuji si jakou konkrétní milostí Boží se mi podařilo pokořit se, přiznat svou minulost a vrhnout se do náruče milosrdného Otce. Ale vzpomínám si na toto:

Hanička měla asi 3 měsíce. Zbývaly nám 3 měsíce do svatby. Byla jsem si vědoma, že před svatbou půjdu ke své první zpovědi po pěti letech. Těšila jsem se na to, ale oddalovala přípravu. Neměla jsem odvahu vyznat svou minulost před knězem. A nevím, možná zlému došlo, že jde do tuhého, možná nás chtěl zastrašit. Nevím, dnes se mu směju. Hanička od narození byla úžasná, tichá, spala celou noc, dokonalé dítko! Neznáme noční plakání... A tehdy, měla 3 měsíce, probudila se a strašně plakala. Vzala jsem ji na ruce a ona se chvěla! Cítila jsem, jak se bojí. V místnosti byl nepokoj. Asi půl hodiny mi plakala na rukách a chvěla se. Neusla útěchou, ale vyčerpáním. Položila jsem ji do postýlky a lehla si, rovně na záda jak jsem to měla nejraději. Zavřela jsem oči a chtěla spát. Najednou se mě zmocnil, nemohla jsem pohnout svým tělem. V uších mi začalo pískat a hučet, jako kdybych byla skálou, o kterou se tříští vlny v oceánu. Snažila jsem se dotknout manžela, aby mi pomohl, ale vynaložila jsem tak velkou sílu abych pohla rukou, byla jsem propocená, ale má ruka se nepohla ani o milimetr. Pak mě začal škrtit. Co teď? Modlitba k sv.Michaelu archandělovi. Nepomohla. Otče náš, jenž jsi.... ale chraň nás od zlého, amen. Bylo to pryč. Bála jsem se otevřít oči. Přitulila jsem se k manželovi a klepala se strachy... Den jsem nějak přestála, večer přišel strach. Nebude se to opakovat? Napsala jsem našemu rodinnému knězi a taky učiteli náboženství z AG. Oba mi řekli, že to také zažili, že je to častý útok zlého. Kněz dodal: "Vidělas ho vyděšeně prchat oknem? To stojí za to!" A tak zlý docílil toho, že jsme se hned připravili na křtiny a nechali Haničku co nejdříve pokřtít. A já byla na své první zpovědi o dva měsíce dříve, abych mohla za Haničku piřjmout našeho Pána, Ježíše, na jejich křtinách.

Půl roku po této události mi umřela maminka. Sežrala ji rakovina. Ale maminka pochopila sílu oběti, pochopila že my máme trpět co zbývá na Kristově těle, jak píše sv. Pavel. V největších bolestech se smála, obětovala. Velmi pro mě vytrpěla. Tak jako Lazar pro svou sestru Magdalénu. Bylo deset hodin večer, když začalo noční bdění. Hanička byla krmená Nutrilonem, nebyl problém nechat ji doma. Já a můj tatínek jsme šli na noční bdění, o půlnoci přijel o.Montfort Okaa sloužit mši svatou, ta končila ve tři hodiny. Ještě jsme zajeli k prameni na poutní místo Panny Marie pro vodu, potom do hospicu za maminkou. Přijeli jsme, viděli jsme, okamžitě jsme volali kněze, který s námi byl na tom bdění. Přijel mezi pátou, šestou ráno. Hned jak ubytoval o.Montforta. Maminka už nevnímala. Poděkovala jsem ji za její život, její oběti, poprosila za odpuštění. Kněz jí udělil plnomocné odpustky, manžel mi krátce před šestou dovezl nakrmenou Haničku, jak jel do práce. Modlili jsme se korunku k Božímu milosrdenství. Já, osmiměsíční Hanička, tatínek, kněz, Boží milosrdenství. Mamince se na rtech zachvěl úsměv, naposledy pokojně vydechla. Nebe se otevřelo, Ježíš si pro ni přišel, bylo to ve vzduchu. Po tvářích mi tekly slzy radosti. Domodlili jsme se korunku, objali jsme se s knězem. Bylo šest hodin, když umřela. Nejlépe připravena ona i my, jak jen jsme mohli být. 31.října. Panna Maria to stihla ve svém měsíci. Pohřeb měla na první pátek. Měla jsem takovou radost, když jsme ji odevzdávali Bohu. Ve chvíli její smrti jsem ji byla tak blízko, jak celý život ne. 

Dnes, když vidím jak mě Ježíš chránil před lidmi, před závislostmi na lidech, celé ty roky mě usurpoval jen pro sebe. Díky Bohu za to, že rodiče byli takoví! Jejich svěděctví víry je pro mě obrovské. Jejich oběti, práce pro farnost. láska k Bohu... To všechno je pro mě daleko víc než společné chvíle, lyžování, výlety.... Bůh mě celý život chránil pozemských prožitků, světských, aby mi ukázal bohatství duchovní rodiny, toho vnitřního života... 

Dnes, když pracuji na svém vztahu k Bohu, poznala jsem své povolání. Boží vůli pro mě. Prosím za modlitby, neboť stále nemám síly tuto vůli plnit. Tím více si připadám hříšná a tím více milovaná. Bůh má takové porozumění pro naši slabost a takovou trpělivost, než se konečně vydáme na cestu svatosti. 

Dnes vím, že můj život je láska k bližním. Láska k vrahům, násilníkům, alkoholikům, k těm kdo týrají své děti, k těm kdo podstoupili potrat, k těm kdo zabíjí eutanázií... Bůh do mě vkládá tuto lásku. Mým jediným přáním je: vidět všechny v nebi! Kéž se spasí všechny duše! Kéž nikdo neodmítne Boží odpuštění! Kéž v pekle zůstane sám Jidáš Iškariotský a nikoho jiného už satan nedostane! Tak si přeji vidět v nebi Hitlera, rodiče z Ostravy kteří týrali tu tříletou holčičku, rodiče z Ameriky kteří utýrali svého čtyřletého synka i všechny ostatní!

Bože, to je důvod mé naděje! Že já, ubohá a slabá, mohu všechnu svou slabost a trápení, ba co víc, zástupně mohu všechno utrpení světa obětovat Tobě, můj Bože, za záchranu duší! Těch, kteří to nejvíce potřebují!

Pro toto já žiji, k tomu mě Bůh volá, abych pomohla ke spáse tolika duším, kteří nemají odvahu kát se, tak jako já před svatbou. Neměla jsem odvahu říct: "Bože, odpusť." Jidáš kvůli tomu umřel navěky, nedokázal přijmout odpuštění Boží.

To je DŮVOD MÉ NADĚJE, ŽE VŠICHNI MOHOU BÝT SPASENI SKRZE JEŽÍŠE KRISTA, ŽE BŮH CH-C-E VŠECHNY SPASIT.

---

pozn. edit.: Článek prošel jazykovou korekturou, jinak vychází bez úprav. Úvod napsala terre-eau.