Zima je dlouhá. Moje mateřství také.

Vzpomínám na zimu před třemi lety. Naše druhé dítě bylo tehdy čerstvě dvouleté. Mohla jsem odjet do města a chvíli být jenom sama. Zapadla jsem do nejbližší kavárny a náhodou narazila na výstavu fotek. Jednu z nich (nebo vlastně soubor dvou fotek s jednou básní) jsem si pak poměrně složitou cestou koupila. Stala se vyjádřením mého mateřství za dlouhých zim, kdy jsou děti příliš malé na to, abych je mohla nechat delší dobu beze mě a příliš velké na to, abych se vezla na poporodní euforii.

Chci prchnout. Ve větvích tu drsně svistí tvůj smích. Křídla ptáků třepetají o zem, když se pokoušejí zachytit drobky, co jim házíš.

 

Z kavárny jsem jela s hudbou zapnutou na maximum. S bláhovou nadějí, že přehluší mé nitro, které křičelo "Nevystupuj! Nevracej se!". Tak aspoň doposlechnout písničku. A pak zpátky. Do kolotoče plen, haf, bác, mňam, hají, mamííí.

Krmíš je, jsi soucitná, ale uvnitř hladovíš. Opustila tě odvaha. Tvoje duše je nahá, naplněná prázdnotou. Jen ji halíš opilým smíchem a máš strach. Že by ji někdo mohl zastihnout.

 

Přišlo jaro. Pomalu jsem dospala dlouhé noci, nabrala sílu, nadechla se.

 

Letos jsem o jedno dítě starší. Zase už můžu večer odcházet, ale jenom tak zlehka, co kdyby. Chodím po městě sem a tam. Jen já a moje strachy, moje únava a vyčerpání každodenností. Děsí mě, jak blízká je myšlenka na útěk. Děsí mě, jak dlouho ještě budu matkou, celý zbytek života. Jak moc mě dokáží děti semlít.

 

Bože, kdo jsi, že jsi se neptal na naše plány a dal nám děti? (Ale jak by to dopadlo, kdyby ses ptal?) A kdo jsem já, že ses nepotřeboval na nic zeptat a svěřil jsi mi někoho tak vzácného?

 

A zase zpátky. Domů.

 

Včera jsem slyšela zpívat ptáky. Snad přijde jaro brzy.

---

pozn. edit.: Autorka si přeje zůstat anonymní.