Ženy, matky, manželky

 

 

   

Tento příspěvek píšu trochu jako reakci na článek Zima je dlouhá. Nechci jej adresovat přímo autorce, protože nevím, co by jí mohlo v těžkých chvílích pomoct, a jestli a jak to vůbec potřebuje, a hlídání dětí nabídnout taky nemůžu. Neměla jsem letos dlouhou a temnou zimu, ale nesnesitelně depresivní podzim, za což asi tolik nemohlo roční období, ale zřejmě hormonální výkyvy a to, že žiju v zemi, kde nejsem doma. S novým rokem se zase trochu vyjasnilo, díky Bohu. S článkem Zima je dlouhá tento spojuji právě proto, že se v obou objevuje téma pokušení k útěku.

 

Chtěla bych se podělit o úryvky z knihy Buď, kde jsi od Štěpána Smolena (psala o ní už fragaria), v kterých jsem se našla, které mě drobet pochválily (jakože kurz nabrán snad správně, ale...) a hodně pofackovaly (...spoustu věcí neskutečně vořu). A v tom mém ponurém podzimu přišly vhod. Třeba nebudu jediná. Třeba někoho nalákám k přečtení celé knihy. 

 

Nejprve ke knize. Jedná se o beletristické vyprávění, v němž je mladý bohoslovec vyzván k následování poustevníků. V jednotlivých setkáních pouštní otcové jemu (a i čtenáři) radí, kudy se vydat (a kudy ne), chce-li následovat Krista. Autor vycházel při psaní mj. z Apofthegmat. Kniha je ale i humorná. Občas skoro nevím proč, jestli to není na škodu. Trochu je tím nadsazeným stylem problematizováno i to, co se zdá být hlavním "poselstvím". Ale možná kdyby to bylo psáno zcela vážně, špatně by se to přijímalo. 

 

Dva úryvky, které jsem vybrala, se týkají hříšných sklonů, s nimiž zápolím ve svém povolání manželky a matky, a troufám si myslet, že nejsem jediná.

 

     "...Ale tou myšlenkou, jež člověka nejumněji zláká, aby se vysmekl a zradil povolání, je kenodoxia."

     "Keno co?"

     "Kenodoxia: ješitnost, marnivost, ctižádost či marná sláva," vysvětlil Kasián, který se už poněkolikáté projevil jako můj příruční slovník. 

     Nesteros přikývl a pokračoval: "To ona se nám snaží vnuknout, že svatost je pro život malý cíl a že zůstáváním při svém díle vlastně nic neděláme. Volá nás někam dál, kamsi ke zdánlivě vyšším věcem - zve nás k bytí nad druhými a před druhými, takže už nám nakonec nestačí mít čisté svědomí před Bohem, naším soudcem, ale chceme dobře vypadat před publikem."

[...]

     "Marnivost je záludná," řekl Nesteros. "Útočí z obou stran. Bude tě nejprv svádět světem. A když se v boji proti ní navlečeš do pytle a začneš se kárat bičem, potkáš se s ní zas. Přifoukne pak tvé splasklé já pocitem, jaký že to nejsi velikán duchovnosti. Potlesk poznáš tam i tam." 

     "Co tedy dělat?"

     "Zůstat. Neodchýlit se od svého díla ani nalevo, ani napravo. V cenobiu je nejlepším lékem cvičit se v nenápadnosti, dělat věci společné a užitečné." 

s. 29-31

 

     "Dobrá, ale kde je v tom všem ta akédie?" zeptal jsem se. "A co to slovo vlastně znamená?" 

     "Té neřesti se někdy říká lenost," odvětil Kasián, "jindy smutek nebo omrzelost srdce. A taky zahálčivost a všetečnost a potom toulavost a povídavost nebo i zvědavost. Projevuje se horečnatou činností i ospalou malátností." 

     "To je nějak moc různých věcí zároveň," ohradil jsem se. "Není mezi těmi pojmy rozpor? Buď jsem ochablý, nebo propadám přehnané činorodosti, ne? Copak lze obojí popsat jedním slovem?" 

     "Tím slovem se toho popisuje ještě mnohem víc," vložil se do věci abba Abrahám. "A všechno jsou to příznaky stejné nemoci duše. Mnich stižený akédií pociťuje především strašlivý odpor k místu, kde je." 

     "Odborně tomu říkáme horror loci," vpadl zas Kasián do výkladu.

     "Přesně tak," pokračoval abba Abrahám. "Nemocný, kterého stihla akédie, propadá nechuti k vlastní cele a vadí mu i bratři kolem. Dráždí ho svou přítomností, zdají se mu málo duchovní. Práce, kterou má takový člověk konat tady a teď, se mu zdá nesmyslná, a proto se jí téměř nevěnuje. Stejně to nemá cenu, když z ní plyne tak malý duchovní prospěch. Mnich má před očima mnohem větší věci, které by mohl dělat, kdyby byl jinde než zde - daleko od těchto omezujících zdí a omezených lidí. [...]

     Akédie doráží na ty, kdo se chopili díla, a snaží se jim znechutit vše blízké - toto místo, tyto lidi i tento způsob žití. Rozkolísává jejich stálost. A jakmile se tahle zlá myšlenka usadí v duši, projeví se dvojím, jenom zdánlivě protikladným způsobem: jednak zmalátněním vůči zdejšímu, jednak neplodným sněním o jiném. Mnich přitom může stejně tak vylehávat jako pobíhat kolem a sbírat drby - cokoliv, jen aby nemusel pokračovat v dřině skutečné modlitby a skutečné práce. Nakonec zapomene, proč tu vůbec je - a odejde pryč. Svou nemoc si samozřejmě ponese s sebou. Když prchnul z jednoho místa, opustí i další. Všude bude hledat něco víc a vždy ho něco zklame. Namísto toho třeba i mála, co konal, nekoná nakonec nic - jenom utíká."

s. 55-56

 

Poustevníci hrdinovi knihy vysvětlují, že právě setrvání v povolání, setrvání na místě, pokud je to potřeba, a stálost v rutině podmiňují stálost vnitřní, stálost duchovní, a jsou významnými prvními kroky na cestě svatosti. S touhle myšlenkou jsem setkala už v jiné knize, kterou jistě mnoho členek ŽMM zná, a tou je kniha Mámy v jednom kole. Autorka tam popisuje, že v momentě, kdy si svou denní rutinu osvojila natolik, že nad ní přestala myslet, si jednou při vykonávání nějaké běžné činnosti v domácnosti všimla, že se vlastně modlí, že kontempluje. 

 

Nejsem tak daleko, abych to znala ze své zkušenosti, takže nemůžu za sebe říct, že to opravdu takhle funguje, ale i třeba životopisy svatých mi naznačují, že na téhle cestě vytrvalosti něco bude. 

 

     Já se ušklíbl: "Nejdřív dřina, teď rutina - pěkně děkuju." 

     Ale abba pominul můj sarkasmus a pravil: "Dobře děláš. Děkuj! Děkuj za všední den. Za všechno, co tě ve své neměnnosti den za dnem zmáhá a tlačí k zemi. Děkuj!"

s. 86