Jednoho tmavorůžového večera opět sedím v pokojíčku. Přesně si vybavuji ten odstín, jemná růžová s podtónem oranžové. Takový byl obrázek, na který jsem hleděla, když jsem zvedla hlavu od učebnic a obrazovky počítače. Tehdy mě zase chytla melancholie.

Kdyby mě tak měl někdo rád... To by bylo krásný, nějakej hodnej kluk. Pomalu přecházím v modlitbu, která je ale najednou nějaká jiná, víc niterná, upřímná a možná poprvé po dlouhé době cítím, jak Bohu svůj budoucí vztah odevzdávám.  Už necítím bolest ze samoty, ale upřímnou důvěru v Jeho působení. Najednou se úplně nepoznávám. Já, která si ráda hověla ve svém smutečku z osamění a foukala si svojí vnitřní bolístku jsem se rozhodla.

POŘÁD SE MODLÍŠ A CO JSI PRO TO UDĚLALA? 

Zapínám počítač a (samozřejmě jen ze zvědavosti) koukám na "katolik.cz." Seznamka..

Docela mě dostávaly inzeráty typu: "Mladý, 32 (o sobě nenapsal nic, ale POZOR ) hledá ... a následoval tak dlouhý náročný a detailní popis, že jsem si (při vší úctě  k pisateli) říkala: "Hochu, tak takový holky už si inzeráty nečtou..."

Jeden inzerát jako druhý, žádná fantazie..

A pak najednou vidím jeden docela jinačí. Skoro jsem si ho musela přečíst dvakrát, jak mě ten text pohladil. V něm bylo  psáno, že má rád přírodu, hory, focení. Hledá dívku, se kterou by si rozuměl, ale že nemusí jít hned o nějaký vztah, můžeme zůstat kamarádi. A pak dole dovětek, že by dotyčná měla mít do 165 cm, aby si nemusel pořizovat chůdy.

Prostě mě zaujal a odpověděla jsem. Já, zapřísáhlý odpůrce setkávání naslepo. Po odesalání odpovědi jsem ale zpanikařila. "O  čem si s ním budu povídat, když ho neznám?" Nakonec jsem couvla. Poslala jsem mu hned následující den omluvný e-mail, že jsem se unáhlila a blabla... Podělaná strachy až za ušima, to byl ten pravý důvod...

Načež následovala tak klidná a hezká odpověd, ve které mě jen jemně naznačil, že kdybych si to v budoucnu třeba ještě rozmyslela, rád mě pozná. Vyměnili jsme si pár dalších mailů a já jsem se uklidnila a přesvědčila o tom, že ho chci potkat.

První setkání... Čekám u katedrály a říkám si, kde je? Najednou mi zvoní mobil a omlouvá se, že ho zdržela práce. Hlas zní hezky, na kluka docela jemně. Tak mám ještě čas, říkám si a jdu se dovnitř pomodlit. Jsem poměrně klidná a docela se těším.

A najednou vidím proti mně přicházet postavu, už chápu poznámku o chůdách, neb první věc, která mě zaujala byla ta, že je menší, než já. Vlasy do culíku a černá mikina. Normální kluk, nijak výraznej, žádnej model.

Ten den jsme se šli projít okolo řeky a pak do kavárny... Naše povídání bylo tak spontánní a přirozené, že prostě už nešlo se nevídat dál... Každou další schůzku nám spolu bylo lépe, skvěle jsme si rozuměli. On vymýšlel výlety a vždycky mně něco přinesl. I kdyby to byla mandarinka od oběda, nikdy na malý dárek nezapomněl. A jednou přišel a přinesl krabičku. Já byla tak překvapená, že jsem ji zapomněla rozdělat a šoupnula ji do batohu. Došlo mně to až po deseti minutách. Tak jsem se omluvila a otevřela ji. Uvnitř byl jeden kvíteček. !)) 

Do roka a do dne byla svatba. Oddával nás salesián Jaroslav Mikeš, který v manželově dětství působil ve farnosti, odkud pochází Pavel. V jeho dětství ho v mnohém zásadně ovlivnil. (Salesiánská výchova je BOŽÍ !!!) Na předmanželské přípravě nám zdůraznil, abychom dbali na vzájemnou úctu. Láska a věrnost, to se nějak zvládne, říkal, ale ÚCTA po deseti, dvaceti letech... To bývá kámen úrazu a příčina mnoha zranění v manželství.

No a pak začal náš společný život... Za těch sedm společných manželských let můžu s velkou vděčností Bohu pouze děkovat.

Děkovat za to, že můj muž je pevný ve svých zásadách, že mě přijal takovou, jaká jsem. A když jsem někdy utahaná a nesnesitelná a jdu se mu omluvit, on řekne: "A za co?!" Já odpovím, že za to, jak jsem byla protivná, že mě to štve, že jsem se neovládla. On mně s úsměvem odpoví:"Vždyť já už to ani nevím."

Občas bych to se sebou nevydržela. Vděčím mu za to, že je racionální. Já naopak senzitivní jemnocitná osoba. Zdánlivě se to tříská, ale on mě bezvadně drží nohama na zemi. On je moje pevná skála. Vím, že se o něj můžu opřít, ať se bude dít cokoli. On je v našem vztahu ten silný a přitom nepřebíjí moji jemnost a citlivost. A to mě strašně uklidňuje.

On mě naučil v komunikaci jednat přímo, nehledat žádný podtext. Díky němu jsem teď, kým jsem. Přijal mě se vším, neklade mně žádné podmínky, nesnižuje mě a když udělám něco opravdu dost blbě, nikdy mně to nepřipomíná. Nikdy mně nic nevyčítal. Je mi oporou při všech bolestných chvílích.

Když se nám narodil Davídek a když se zjistilo, jaké má oční vady, a v oku se mu samovolně utrhla čočka, držel mě. Když  jsme se s ním, dvouletým, skoro měsíc den co den prali, abychom mu nasadili tu kontaktní čočku, byli jsme oba dva dost zranění.

Pak když jsme zjistili, že Alžběta nebude mít ruku, den jsme plakali, ale pak nás zalil BOŽÍ POKOJ, jistota, že právě ona je v jeho plánu důležitá a že to s Bohem zvládneme.

Když jsem loni v srpnu Marečka přenášela a to čekání na porod už bylo tak vyčerpávající, vzal si home-office a byl s námi. Po porodu se kompletně postaral o děti.

A drží mě i teď, když se u Marečka zjistily stejné oční vady jako u Davídka.

Díky bolesti, kterou spolu prožíváme, jsme si blíž. Neřešíme kraviny, není na to kapacita. A tak k nám Bůh mluví skrze bolest a natolik nás miluje, že nám to všechno svěřil. Aby nás vybrousil.

Možná to ani sám netuší, jak moc pro mě znamená to, že JE se mnou, mluví se mnou, počítá se mnou. Že se o nás stará, blbne s dětmi, smějeme se, vymýšlíme legrácky, že uvaří, nakoupí... Jezdíme na výlety, díky němu zažívám druhé dětství. A když někdy uvařím něco, co (řečeno velmi eufemisticky) není zrovna kosher, vždycky mně poděkuje a řekne, jak si pochutnal. A já vím, že moc ne !))

JSEM BOHU VDĚČNÁ, ŽE MI POSLAL TAKOVÉ JÁ.