Už delší dobu přemýšlím o tom, že z této osvěžující virtuální studánky pouze čerpám. Nastal čas tu taky trochu zčeřit vodu svým příběhem.

Mám trochu obavu, abych byla srozumitelná, neboť od doby, co jsem dopsala poslední článek na svůj signální ostrůvek, už uplynula opravdu velká řádka dní...

Jsem Bohu vděčná za svůj život a za to, že mě jím vede. Měla jsem ale poměrně dlouhé období, ve kterém, kdyby mě nenesl, nezvládla bych ujít ani krok.

Jako dítě jsem byla veselá, i když stydlivá holčička. Ve škole pak navenek vtipná. Dělala jsem si ze sebe často legraci. Hlavně proto, že jsem neměla ráda, když se někdo někomu posmívá. A že na můj účet těch poznámek kvůli mé tlouštce bylo požehnaně...  Měla jsem se ráda, a vlastně ne, uvnitř mě byl smutek (a teď mi promiňte, vynechám důvod, proč tomu tak bylo). Byla jsem naoko vtipná, veselá, uvnitř smutná. Jednu dobu jsem svůj smutek začala ještě více zajídat a moje váha vyšplhala rychle téměř k 80 kg. Poznámky na moji figuru začaly být ještě horší... A já se začala nesnášet.

Přesně ani nevím jak a kdy přišel zlom a já se rozhodla, že zhubnu a až budu hubená, bude po starostech. Všechno bude krásné a ostatní mě budou mít rádi. To byla moje touha. A touha po lásce a uznání byla tak veliká, že se mi to začalo dařit.

Zprvu se stačilo přestat přejídat a vynechat sladké. Moje velrybí kalhoty už tolik netlačily. Úspěch!

Tak co ubereme dál, říkala jsem si: "Hmm, teď je na řadě vynechat tučné věci." Vynecháno a kalhoty začaly trochu plandat - super! Co víc? Omezíme přílohy...

Jé, dobrý, je to vidět, první lidi si všímají a obdivně mě chválí - to je motivace. POKRAČUJEM. Vynechávám bílé pečivo, postupně vynechávám chleba, vajíčka, sýry... Začínám být nějaká unavená, nevadí... Musím si koupit menší kalhoty. Euforie!!

Mám před maturitou, přichází platonická láska. Bože, to se hubne, myslím jen na něj - na mou PŘEDSTAVU o něm. Princ, který mě bude milovat, sním, bloumám,učím se a hubnu...  Všímají si už všichni. Mám za půl roku tak 15 kilo dole. Jím jak vrabec, s jídlem se pokud možno schovávám nebo čekám, až nikdo v kuchyni nebude, začíná mě bolet žaludek...

Hodně piju, když mám hlad dovolím si jablko navíc a moje soustředěnost a mysl je pohlcená přemýšlením o jídle. Začínám mít strach... Strach, že když se najím, ztloustnu, a to je přeci NEJVĚTŠÍ HROZBA. Neumím přemýšlet reálně, všem okolo lžu, že jím. LŽU SAMA SOBĚ. Začínám sportovat, abych to, co sním, vysportovala. Jezdím v sobotu ráno ještě za tmy jak zběsilá na kolečkových bruslích, aby mě moc lidí nevidělo. Jsem vyhublá, smutná, unavená a melancholická... Straním se lidí, společných oslav, setkání, neboť hrozba jménem jídlo je šílená. Neuvažuju reálně, každý den se na sebe dívám do zrcadla, zkouším si staré kalhoty, do kterých bych se vešla už nejmín dvakrát, a čekám...

KDE JE TA LÁSKA, kde je řešení mých problémů, kde je TO, proč jsem to všechno vlastně dělala? Bože, kde jsi? Co se to stalo? Kde jste kdo? Prázdné oči, vyčerpané tělo, maturita, přijetí na VŠ... Nový začátek - zkusím trochu víc jíst.

 Daří se mi..., ale nechodím na obědy, praxe je dlouhá, nosím si chleba a jím vpodstatě pečivo, jogurty, zeleninové saláty z kantýny a BOŽE POMOC PŘIBRALA JSEM!!! Psychika na dně. Neumím jíst, musím zase ubrat... Nejde to už tak lehko. Přeci jen hubnout v 60 kilech, když není už moc z čeho je dřina. Jím jen jogurty, jablka a slané tyčinky. Začínám mít problémy se zácpou, v trolejbuse, když sedím na plastovém sedátku, mě tlačí kosti.  Ve škole stres, na praxi taky. Denně vstávám v půl čtvrté, abych stihla být na šestou v Pardubicích na oddělení. Nedávám to. Necítím chutě, všechno je jako jedna guma. Přestávám menstruovat. Cyklus jako hodinky, který by mně mohla každá holka závidět, je pryč.. Na ruce se mi začla dělat tmavá podlitina.

A tehdy mi poprvé opravdu došlo, že už to není legrace. Vpodstatě jedině představa, že nebudu moct mít děti, mě dokázala zastavit. ALE CO TEĎ? Jsem na dně, fyzicky i psychicky. Vzdávám školu, jsem doma, rodiče kolem mě chodí po špičkách, dělá se kolem mě bublina, aby mě "náhodou někdo nevykolejil", když jsem vlastně psychiatrickej případ. Taťka, racionální typ a jeho věta:"Tak se najez, ne?" Totálně nepochopil situaci. Mamka kolem mě dělala ty bubliny a snažila se usmívat, ale vpodstatě jedinej člověk, kterej pochopil, jak na mě a kterej se mnou mluvil a dokolečka mně důvěřoval, začínal zase nanovo, poslouchal moje nářky a smutky, byla moje sestra. Díky NÍ jsem neskončila v nemocnici. Obdivuju její vůli a trpělivost, byla jsem nesnesitelná. Bojovala jsem sama se sebou, neuměla jsem myslet na nic jiného než na jídlo, doposud jsem řešila, jak nejíst a teď, když mám jíst, nevím jak a kolik. V puse je všechno stejné, mám problémy s vyprazdňováním.

PŘIBÍRÁM, TLOUSTNU, DEPKA JAK HROM. Přejídám se, je mně špatně. Připadám si obludná, prohrála jsem sama sebe a teď jsem troska, nic se nevyřešilo, naopak, problémy jsem si jen přidělala... Chci se vrátit zpátky, před TO. Bože, pomoz! Prázdno, pusto...

SMUTNO JE MÉ DUŠI AŽ K SMRTI. Jednoho rána jsem Bohu v modlitbě říkala, že by bylo asi nejlepší, kdyby si mě vzal. Nevěděla jsem, co říkám, ve mně bylo obrovské NIC.

TAK, JAKO MI VYMIZELO VNÍMÁNÍ CHUTÍ, ZMIZELO I VNÍMÁNÍ SVĚTA. Mozek, kterej za poslední rok neřešil nic jiného než jak být "dokonalá", neuměl myslet. Vymyto. Naprosto jsem nad sebou neměla vládu. Navštívila jsem nějakou lékařku, co se zabývá poruchami příjmu potravy, a ta mně napsala antidpresiva. Vzala jsem to dvakrát a bylo mně po tom tak nějak stejně, že jsem to nakonec nebrala a žádné doktory už pak nevyhledala.

Z téhle dlouhé doby si nepamatuju moc nic, hodně jsem spala a chyběl mi elán. Když jsem to všechno dospala, pojal mě jednou nápad. Že bych třeba mohla, když už teda tady na tom světě jsem, konečně přestat myslet jen na sebe a začít dělat něco s dětmi. A tak jsem pozvala k nám domů malou sestřenici s kamarádkou, aby ke mně chodily malovat.

A tyhle dvě holky, dětské duše, mi pomohly otevřít oči. Začala jsem s nima myslet na něco jiného než na sebe. A to byl (spolu s obrovským dílem práce mé sestry, které vpodstatě za svůj návrat do života vděčím) začátek mého života po jedné velké trampotě.

 

 

Tohle všechno je už přes patnáct let, byla to zkušenost. Garantuju vám, že anorektičky a bulimičky a všechny jiné dívky, které si tím prošly jsou v převážné většině velmi duchovně založené bytosti, které touží po lásce, které se necítí být přijaté okolím a tudíž ani samy sebou. Já jsem byla jednou z nich a svým způsobem se za to stydím. Je to úkaz mé slabosti a křehkosti. Na druhou stranu, posunulo mě to a přežila jsem. Jsem tady a jsem za to Bohu vděčná. A i když to na mně zanechalo stopy, jsem za tu bolest, za všechny ty útrapy a duševní boje vděčná. Dnes už vím, jaké je to být na dně a taky vím, že i když to trvá dlouho, tak Bůh nedopustí, aby se nalomená třtina dolomila. Dnes už to vím a děkuji za to.