Je těžké o tom psát, ale když se tu objevila prosba o příspěvek o hledání, touze a naději, rozhodla jsem se nakonec přispět... 

Odjíždělo se na SDM a já jsem měla na sobě svou nejoblíbenější část oděvu - mašli ve vlasech. V katedrále na Petrově jsme byli rozděleni do skupin podle čísla autobusu. Když jsme po mši vyšli ven, ve frontě na záchod mě oslovil jeden kluk, že si mě pamatuje díky mašli. Že jsem jediná o kom ví, že je s ním ve skupině a jestli by se ke mně mohl přidat na cestě k autobusu. Byl sympatický a protože jsme ani jeden nikoho jiného neznali, sedli jsme si vedle sebe. Tak začalo něco, co jsem nikdy nečekala...

Na předprogramu jsme byli ve stejné diecézi a protože moje "adoptivní rodina" se nestarala zrovna nejlíp, starala se ta jeho. A on se aktivně přidal. Nejsem zvyklá na to, že se o mě někdo stará, chce za mě platit, nosit mi batoh, stará se jestli mi není zima, jestli se cítím v pohodě... Byl pro mě docela boj to všechno přijímat, když jsem viděla jakou mu to dělá radost. Už při odjezdu z Debice do Krakova jsem věděla, že cítím něco víc. A potom, protože jsme si hodně povídali o rodinách, vztazích, našich problémech a podobně, mi řekl že má přítelkyni. Začal se mi svěřovat, jak se s ní trápí, jak to není ono, ale jak s tím nemůže nic dělat, protože po Krakově jede na rok pracovat do Norska s firmou její mámy. Celé SDM jsme strávili spolu jako přátelé. Domluvili jsme se tak. Když se na to se strachem v očích ptal, nedokázala jsem přiznat, že cítím něco víc. Slíbila jsem mu, že tu vždycky budu pro něj, protože nemá moc lidí, kterým by se mohl takto svěřit. Dala jsem si za úkol jeho "záchranu", protože nemá zrovna nejlepší životní styl a po setkání se mnou a s papežem se ho rozhodl změnit. Jen na to nemá sílu. A tak, i když to strašně bolí, jsem tu pro něj. Vždycky, když z Norska napíše, snažím se ho vyslechnout, promluvit s ním po skypu, poradit, povzbudit.. A každý rozhovor s ním mě hrozně ničí. Ale slíbila jsem mu to! 

S přítelkyní se už rozešel, takže teoreticky bych mohla doufat.. Kamarádi, co nás v Krakově spolu viděli říkali, že bychom se k sobě perfektně hodili. Ale já nedoufám a to je to, co bolí nejvíc. Vím, že i kdyby to bylo vzájemné, nemohli bychom být spolu. Protože jsem z rozhovorů pochopila, že hledá něco jiného, že pro něj nejsem ta pravá. 

A tak i když si myslím, že on je ten pravý pro mě, nic nedělám a snažím se jen užívat si každý moment, který můžu strávit s ním nehledě na bolest, která přichází hned potom. A modlím se. Protože až se jednou s Boží pomocí dostane na správnou cestu, nebude mě už potřebovat. Bude šťastný. I když ne se mnou. A pak, možná, i já najdu to svoje štěstí...