Milé ženy, manželky a matky,

 

nedávné dva články Zima je dlouhá a Buď, kde jsi II. mě přiměly, abych napsala tyto řádky. Nemá to být polemika ani s jednou, ani s druhou předchozí autorkou. Za oba články jsem vděčná. Spíš bych ráda přidala další střípek do mozaiky obrazu, který se zde začal vykreslovat. Přijde mi totiž důležité, aby zaznělo i následující, i když pro některé to bude možná provokativní pohled na věc. Nechci ale provokovat. Toužím jenom, aby se pravda (mohu-li si dovolit říct tak závažné slovo) postupně ukazovala v plnosti, protože jestli se něčeho bojím, tak je to pravda zploštělá a neúplná, která může kolikrát nadělat víc škody, než očividná lež.

 

Možná se některá z vás setkala s knihou Petry Dvořákové Sítě. Zajímalo by mě, jak na vás zapůsobila. Zejména prostřední příběh ženy, manželky a matky Karolíny nemůže, alespoň si to myslím, žádnou katoličku nechat chladnou.

 

Petra Dvořáková se už ve své prvotině Proměněné sny zabývala zraněními způsobenými v církvi. Některé kruhy to pohoršilo. Já se ale domnívám, že je dobré připomínat si, že jsme jen lidé, a chyby, omyly a zápasy se objevují i v našem milovaném společenství. A já nevím jak vy, ale já církev miluji.

 

Ale zpět ke Karolíně. Je šest let vdaná, právě čeká čtvrté dítě. Její příběh je psán formou emailů s duchovním vůdcem, kterého si Karolína vybrala v osobě starého a já bych dodala moudrého a zkušeného řeholníka, otce Ambrože. Svěřuje se mu, jak prožívala dětství v tradiční katolické rodině, jak její maminka rodila jedno dítě za druhým, jak se ona sama coby nejstarší dcera musela starat o mladší sourozence a domácnost, jak otec soustavně pil a matka jej neustále omlouvala, jak doma nebylo nic v pořádku a přitom každou neděli všichni vzorně seděli v kostele. Jak se zařekla, že ona takto nikdy žít nebude, jak se dosavadnímu způsobu života vzepřela na vysoké škole, jak se později šťastně vdala, ovšem jenom na radnici, a kapitola víra tím pro ni byla uzavřena.

 

Později ale její muž Standa konvertoval ve farním společenství, které je v knize vykresleno takřka sektářsky. Musím poznamenat, že právě v tomto momentu mi příběh nepřijde moc důvěryhodný. Osobně jsem se s takovou skupinou katolíků, jaká se v knize vyskytuje, nesetkala. A myslím si, že kdyby někde existovala, asi by to někdo řešil nebo přinejmenším by to měl řešit. Ale budiž. Dovolme autorce přivést vyprávění do extrému, aby víc vyniklo to podstatné.

 

Zkrátka Standa coby čerstvý nadšený konvertita přilne ke katolickému učení tak pevně, že na cestě ke spáse své a svojí rodiny neváhá jít přes mrtvoly. Promiňte to expresivní vyjádření, ale chcete-li víc porozumět, přečtěte si knížku. Například s Karolínou odmítá sexuálně žít, dokud neuzavřou církevní sňatek a dokud jeho žena nebude důsledně používat metodu PPR. Anebo násilím nutí děti k návštěvě nedělních bohoslužeb a hodin náboženství. Jsou to všechno extrémy, které ale dovolují víc vykreslit prožitky Karolíny. A tady je několik citátů z knihy, o nichž si myslím, že by mohly být pro nás křesťanské ženy, manželky a matky v lecčem poučné:

 

Karolína: „Když mi bylo deset, maminka se mohla spolehnout, že obstarám prakticky celou domácnost – navařím, vyperu, vyžehlím, obstarám bratry a sestry a domácnost bude jako ze škatulky. Na tom vždycky trvala. Táta musel přijít domů do čistého a uklizeného. I když se vracel z hospody a maminka věděla, že bude zle. Vždycky jen řekla: Taťulko, pojď si lehnout, a vedla ho za rukáv do postele, i když se po ní oháněl. Přede mnou se snažila tvářit, že se nic neděje. Ale já jsem věděla, že děje. Když si myslela, že se nedívám, sedávala večer sama u kuchyňského stolu (…) a v těch očích, otče, kdybyste viděl, co bylo v těch očích! (…) Jak strašně se cítí sama, a přitom je zase těhotná. (…) Neustále jen opakovala, že člověk musí život brát tak, jak mu ho Pán Bůh posílá. A že jednou je Pán Bůh s tatínkem spojil a člověk to nemá rozlučovat. Nenáviděla jsem tuhle její větu, protože se mi zdálo, že při tom jejím oddaném životě z ruky Pána Boha vůbec nemyslí na nás děti.“

 

Karolína: „Zdá se mi, že moje touha po svobodě, tak jak ji v sobě přirozeně mám, je neslučitelná s obrazem křesťanské ženy, manželky a matky.“

 

Otec Ambrož: „Ručím Vám svou hlavou za to, že Pánu Bohu bude milejší, když se rozhodnete svobodně, než když desetkrát přijdete do kostela z donucení nebo ze strachu!“

 

Otec Ambrož: „Jak často se hodnota ženy v křesťanských společenstvích redukuje na její reprodukční a mateřské schopnosti! (…) Nejste špatná, dokonce ani o nic horší než ostatní jen proto, že nechcete mít víc dětí. Nejste tím „něco méně“ než ženy, které jsou ochotné porodit třeba deset dětí. Tohle nemůže a nesmí určovat Vaši hodnotu – ani v očích Vašeho manžela, ani v očích farního společenství, a především ne v očích Vás samé.“

 

Karolína: „Standa se taky spojil s mojí mámou. To víte, ta byla celá nadšená, když se Standa dal na víru, takže teď ho ve všem podporuje. Domlouvala mi, ať si uvědomím, jakýho mám doma chlapa a že ho ženská přece jen poslouchat musí. Ať se podívám na ni, že ona taky nikdy tolik děcek nechtěla, a nějak se nakonec vychovaly. A Pán Bůh tomu požehnal.“

 

Otec Ambrož: „Připadá mi, jako by Vaše okolí postrádalo kapánek lidskosti a pochopení. Ale věřte mi – Pán Bůh je ten první, který ho pro Vás má! Nevzdávejte se této naděje! Nevzdávejte se vědomí, že jen skutečně svobodné jednání má cenu. Život bez svobody neudělá šťastnou ani Vás, ani Vaše manželství, ani Vaši rodinu.“

 

Otec Ambrož: „Bůh ale netouží po ničem jiném víc než po naší svobodě. Protože jenom ta vytváří skutečný prostor, ve kterém může existovat láska.“