"Všetkým, čím chcem ti byť, buď mi tiež v láske. Stačí, že svetlom nám budú mušky svätojánske." (Sima Martausová, Píseň Mušky svätojánské z CD Smej sa duša moja, 2016) 

Mám moc ráda slovenskou zpěvačku Simu Martausovou. Obdivuju její texty. Jsou mému srdci blízké. I celkový její výraz je mi moc příjemný - připomíná mi dobrou kamarádku, se kterou můžu sdílet cokoli, co se mě vnitřně dotýká, se kterou se můžu od srdce zasmát a také za ní přijít, když je mi smutno. Zpívá o krásných a obyčejných věcech. O pocitech, které spousta z nás zná. O lásce. Při její hudbě si odpočinu i načerpám.

Často poslední dobou přemýšlím nad tím, co je vlastně v životě důležité.

Toužím ve svém životě po lásce, po domově a bezpečí. Po jednoduchosti a kráse.

Říká se, že v jednoduchosti je krása. Lze to říci i opačně, že krása je jednoduchá?

Myslím, že to můžeme říci. Krása je jednoduchá - a tu jednoduchost vidím v tom, když člověk dokáže najít krásu v malých věcech. V něčem dnes tak malém a nepodstatném. Krása je jednoduchá v tom, že je všude kolem nás, a oči, které ji vidět chtějí, si ji vždy někde najdou.

Krásné jsou stromy oděné v jinovatce.

Krásná jsou jasná rána.

Krásný je hrníček s vonící kávou.

Rosa na konci listu.

Teplá dlaň blízkého člověka.

Vůně po dešti.

Úsměv. Smějící se oči.

Procházka v lese. 

Šumění stromů. Vítr ve vlasech. Zpěv ptáků.

Předoucí kočka na klíně.

Noc pod širákem.

Upečená bábovka.

Pruhované povlečení.

Sněženky rašící z rozbahněné země.

Barevné podzimní listí.

Ticho v krajině, která je pod sněhem.

Zvuk šicího stroje.

Ruce od těsta.

Šťastný je člověk, který se dokáže radovat z malých věcí, které jeho život naplňují. Je to jako skládačka - malinké střípky radosti ve všedních dnech. Něco, na co často nemáme čas. Jen tak si sednout a snít. Pozorovat na chvíli mraky. Mlčet chvíli s přítelem. A když se ty střípky poskládají dohromady, je život tak nějak krásnější a plnější.

Zde si mi vybavuje báseň mého nejoblíbenějšího básníka Jana Skácela.

Takové věci 

Pro takové věci
chodí se do lesa jak na hříbky
a také do pohádek

Do mlýna vzpomínek a do moučnice dětství
k vosímu hnízdu k starým pařezům

A něco za šírání něco o polednách
a něco posbírané ještě za rosy
a je to křehké bojí se to slov
A kdyby upadlo to ve snu na kámen
co potom a co naplat

Ty přece dávno víš že nastala
veliká potřeba všech nepatrných věcí
těch ze všech nejmenších
a ještě mnohem menších

Ty o tom víš a s tebou čmeláček

 

Někdy se nechám příliš semlít stresem z práce. Mám pocit, že na nic nemám čas. Od rána do večera v kanceláři. Pořád se někam ženu, pořád něco musím. Dobře se rozhodnout. Stihnout odevzdat něco včas. Termíny a přesčasy. Musím být taková a onaká - umět se bavit ve společnosti, být nad věcí. Být vtipná. Nebát se brát telefony. Tvářit se, že se cítím dobře. Stihnout všechno. Dodělat školu, mít ten diplom. Mám strach, že na to nestačím, že nejsem výkonná, dost pohotová, dost vzdělaná, že všechny zklamu...že tu školu ani po deseti letech nezvládnu dokončit. Že se neumím rozhodnout, jestli ještě bojovat nebo to už skončit a nechat být.


Na malé věci není čas. Někdy ani nálada. Malé věci musí počkat před velkými věcmi. Kdo by se šel procházet do parku nebo si na chvíli sednout k vodě a pozorovat ptáky, když termíny nepočkají. Pořád nade mnou něco "visí".

Ale taky se mi do mysli vkrádá otázka: Copak budu nějakým způsobem lepší? Uplatním se lépe na dravém trhu práce? Co když je všechno naopak? Co když nic z toho není vlastně podstatné? Co když i po deseti letech studia bez titulu budu moct žít normálně jako doteď, co když se opravdu nezboří svět?

Mám opravdovou potřebu nepatrných věcí, ba těch nejmenších. 

Toužím po obyčejném životě, po hlubokém pokoji, a po radosti, která trvá. A myslím, že to všechno lze nalézt právě přes ty věci nepatrné.

Jednou se láska spojí s krásou ve své dokonalosti. Pak půjdu vyhledat i ty mušky svatojánské.


Camino de Santiago 2014