Když jsem četla svatební příběhy, říkala jsem si, přesně jak mám ve zvyku: „Všichni to měli téměř hned jasný, věděli, že k sobě patří, našli se, zamilovali se, chodili spolu, vzali se,… všechno klapalo a klape jako v pohádce…“ A u nás…? Proto jsem se rozhodla napsat náš příběh. Jednak abych doplnila různost prožívání a také, pokud to někdo prožívá podobně, aby věděl, že v tom třeba není sám, nebo že i takhle to může být.

 

Tyhle moje myšlenky hodně ovlivňovaly už naši dobu známosti – neustále jsem náš vztah hodnotila, srovnávala s ostatními vztahy, do kterých jsem nemohla a stále nemůžu vidět nijak pod povrch.

Když jsem nastoupila na vysokou školu, hned během druhého týdne na odborném kurzu se do mě na první pohled zamiloval kluk, který měl neskutečně hloupé řeči a rozčiloval mě tím. Navíc není věřící a prostě jsem si ho nijak nevšímala. Po pár týdnech mě pozval na kofolu, začali jsme se scházet – z mojí strany čistě jako kamarádi. Brzy mi bylo jasné, že z jeho strany je motivace jiná – je hodně přímočarý, takže se s tím až tolik netajil. Já jsem byla ale přesvědčená, že s nevěřícím klukem chodit v žádném případě nebudu. Vídali jsme se několikrát týdně, chodívali na dlouhé procházky a mluvili o všem možném. Diskutovali jsme i o tématech, která pro mě byla předpokládaným kamenem úrazu – předmanželská čistota, odmítání antikoncepce, PPR, soužití až po svatbě, výchova dětí, homosexualita, interrupce, umělé početí, … A on vždycky přemýšlel a po nějaké době přišel s nápadem, jak by se daný rozpor dal zvládnout, vyřešit. To jsem na něm vždycky obdivovala – nacházel řešení, přicházel s kompromisy, dokázal najít cestu z pro mě téměř neřešitelných záležitostí. I v době, kdy jsem začala chodit s jiným klukem, byl mi oporou v těžkostech toho vztahu, a i když to pro něj bylo velmi bolestivé, vždycky byl k dispozici, aby mě vyslechnul. Občas se mnou chodíval na studentskou mši, případně i jinou. Měl mnoho otázek ke kázání (musela jsem je začít poslouchat – ajajaj), k průběhu mše jako takové, k víře obecně. Jako milovník historie měl problém zejména s církví. Já jsem se musela mnohem hlouběji ponořit do těchto témat a zamýšlet nad věcmi, které jako dítko vychované ve víře od kolébky, jsem do té doby brala automaticky.

Když už nade mnou lámal hůl, že tedy bude hledat někoho jiného, objevila se holka, která ho bezmezně obdivovala, zamilovala se do něj na první pohled a dala mu přesně to, po čem u mě už více než dva roky toužil. Celkem pochopitelně – citově vyprahlý po dlouhé době snažení, do toho skočil po hlavě… A já jsem začala být nešťastná. Uvědomila jsem si, že o něj stojím, a i když je nevěřící, je mi tím nejbližším a nejlepším přítelem, s kterým můžu mluvit o všem a kdykoliv. Tím jsme se dostali do další fáze našeho vztahu – po 2,5 letech jsme spolu začali chodit.

Jenomže i v tomhle období mi nebylo lehko – neustále jsem zkoumala, jestli je to „ten pravý“, že vlastně možná nejsem „tak moc zamilovaná“, … Absolvovala jsem přece nespočet přednášek o vztazích a chtěla jsem to žít a dělat SPRÁVNĚ! Střídaly se u mě období, kdy jsem byla skálopevně přesvědčená, že k sobě patříme a s nikým jiným být nechci a Bůh mi dával (podle mého názoru) jasně najevo, že je to „ten pravý“ a období, kdy jsem měla pocit, že slyším Boží hlas, který mi říká, že se máme rozejít, že ten vztah nemá budoucnost… Velmi jsem se upnula na to, že Bůh má pro mě připraveného toho jediného a když „to teď minu“, tak „jsem v pytli na celý život.“ Vlastně jsem se tak nějak vzdala vlastní odpovědnosti. Když jsem četla nebo slyšela, že Bůh nám nechává svobodnou volbu a žehná nám ve svátosti manželství právě s tím, s kým se rozhodneme život žít, jako bych to nevnímala. Prožívala jsem silné úzkosti, které nakonec po roce a půl vztahu vyústily v rozchod. On dostal zánět žaludku, mně bylo psychicky hůř než předtím…A tak jsme se asi po týdnu k sobě opět vrátili a po měsíci mě požádal o ruku. Absolvovali jsme spolu školu partnerství, kurz PPR i přípravu s knězem. A já pořád nevěděla. Měla jsem pocit, že si musím být 100% jistá, životní partner musí být dokonalý, vztah naprosto harmonický a musíme si ve všem skvěle rozumět. Vždyť jsem to chtěla dělat SPRÁVNĚ! Ale tak to u nás nebylo. I když jsem racionálně věděla, že k sobě opravdu „pasujeme“ – ono ani se mnou to není jednoduché.

Až cca měsíc před svatbou jsem se uklidnila a vnímala, že tohle je pro nás správná cesta.

Moje pochybovačné myšlenky mě ale neopustily ani po svatbě – pořád si říkám: „co když…“ Ale nějak čím dál víc vidím, že chyba nebude v mém muži, ani v našem vztahu, ale někde ve mně, kde jsou pořád nějak špatně pochopena Boží slova, Boží láska, nauka církve a nejspíš hraje roli i vliv výchovy.

Každopádně s mým mužem máme krásnou a šikovnou roční dcerku a občas se nám daří lépe, občas hůře. Asi je to jako všude, jen já mám pocit, že u sousedů je tráva zelenější a jablka chutnější a na sobě a svém muži vidím samé mouchy.

---

pozn. edit. Autorka si přeje zůstat anonymní.