Vyrůstala jsem v poměrně krásné věřící rodině. Moje máma byla báječná, nikdy jsem nevnímala, že by nebyla matkou ráda, i když byla často unavená, atd. Od malička jsem věděla, že se chci vdát a mít děti. Ani jsem moc nepřemýšlela nad povoláním řeholní sestry, protože jsem věděla, že moje povolání je v rodině. Bůh mi dal dar, že jsem svého muže potkala velice brzo. Vdávala jsem se v jednadvaceti.

Když mi bylo 24, lékaři mi oznámili, že vzhledem k mým zdravotním problémům budu mít pravděpodobně problémy s otěhotněním a radši bych měla otěhotnět co nejdřív, ideálně příští měsíc, protože později se to nemusí povést. Byla jsem ve třetím ročníku magisterského studia, děti jsem moc chtěla, ale neuměla jsem si představit, jak to bude se školou. Studovala jsem obor, který jsem milovala, školu jsem si užívala a těšila se do práce. Věděla jsem, že dostat se na tu školu byla Boží vůle. Věděla jsem, že Bůh má se mnou nějaký plán, a ta škola do něj patří. Nevěděla jsem, co dál. A neměla jsem pocit, že si můžu vybrat. Chodila jsem na psychoterapii. Řešila jsem to s Bohem, s manželem, s kamarádkami... sama se sebou. Proč vůbec chci dítě? A není sobecké se o něj snažit, když na něj nejsem připravená? A není sobecké to odkládat kvůli sobě, když pak to dítě ani nemusí vzniknout? Co je dobré pro to dítě?

A pak jsem otěhotněla. Byl to malý (velký) zázrak. Narodilo se mi nádherné a zdravé dítě. Byla jsem moc šťastná. I přes všechny počáteční těžkosti a oběti jsem byla moc šťastná. Ale postupně se ty okamžiky štěstí zakalily.

Vdala jsem se a měla dítě proto, že jsem chtěla milovat. Milovat lidi kolem sebe - to byl můj smysl života. Milovat manžela - to by mělo být snadné - vždyť jsem přece zamilovaná, vybrala jsem si ho... Milovat svoje dítě - to by mělo být snadné - vždyť je to krev mojí krve, takové úžasné roztomilé stvořeníčko, jasný důkaz Boží existence! Není to snadné. Je to daleko těžší, než jsem si kdy uměla představit. A vůbec mi to nejde. Mateřství mě nejvíc konfrontuje s vlastní nedokonalostí a slabostí. Díky mateřství poznávám svoje negativní vlastnosti víc než kdy dřív.

O mateřské lásce se hodně píše, např. že matky vydrží pro svoje děti cokoliv. Mně přijde, že vydržím strašně málo. Cokoliv určitě ne. Je pro mě těžké přijmout moje dítě takové, jaké je - s jeho povahou, temperamentem, s jeho zlobením a vztekáním. Je pro mě těžké přijmout sebe samu jako matku - se svoji nedostatečností, bezradností, únavou, sobeckostí, nedůsledností... Vždyť jsem jen člověk, to Bůh miluje dokonale.