Jako matka jednoho malého miminka jsem se čtení knih o výchově trochu bránila. Všichni okolo mne mluvili o Noemi Aldort, o Líném rodiči, o kontaktním rodičovství a mnoha dalších směrech a mně z toho šla hlava kolem. Z útržků jsem tušila, o co se v té které knize jedná, a to mi stačilo.

O pár let a jedno dítě později jsem začala znovu chodit do knihovny. Prvně bylo naším cílem dětské oddělení, ale pak jsem si půjčovala knihy i pro sebe. Postupně jsem brala do rukou knihy a autory o výchově, o kterých mi bylo kdykoli v minulosti řečeno "To si musíš přečíst!". A tak jsem si domů přinesla Matějčka, jehož styl je velmi laskavý a obsah popisný. Následoval Líný rodič, který by se dal shrnout slovy rodiče mají přiměřeně pít, vyhodit plastové hračky, nebýt tupými korporátními zaměstnanci a nechat děti být, když u toho budou hrát na ukulele, získávají plusové body. Poté jsem si domů přinesla Jednoduché rodičovství. Název ani autora jsem neznala, ale dočíst to v nejhoršém nemusím, ne?

Kniha mne nadchla! V úvodu se píše o tlaku, který na rodiny klade dnešní společnost, o tom, že dětství se ocitá v ohrožení. Celá kniha pak popisuje zjednodušení jako způsob, díky němuž se rodina stává místem, kde je klid a bezpečí a kde dětství je opravdovým dětstvím. Autor hned na první straně píše o lásce, která je hnacím motorem pro každou rodinu. Kniha nenutí nikoho radikálně překopat svůj život, stěhovat se či měnit práci. Každá rodina může pojmout zjednodušení po svém. Zjednodušení má probíhat v několika oblastech, kterým se věnují jednotlivé kapitoly:

  • prostředí
  • rytmus
  • rozvrhy
  • odfiltrování světa dospělých

V kapitole věnované prostředí se autor zabývá zjednodušením obsahu dětského pokoje, které vede k volné hře dětí. Veškeré návrhy podpírá zkušenosti ze své praxe dětského a rodinného terapeuta.

V ideálním případě bude mít dítě kdykoli po ruce pár nejoblíbenějších hraček. Další budou přístupné, ale nebudou vidět. Mohou odpočívat pod postelí a dají se vytáhnout, když si s nimi chce dítě hrát, nebo jsou zakryté víkem nebo přehozem. Můžete mít jakýkoli úložný systém, ale účelem je dramaticky snížit vizuální zahlcenost. (s.94)

Můžeme být správci domácího prostředí našeho dítěte, nastavit hranice a říct ne příliš širokému výběru a příliš mnoha věcem. (s.114)

Druhá kapitola se věnuje rytmu. Autor píše o důležitosti rytmu v každodenním životě a zděšení, které toto slovo pro mnoho rodin představuje. Začít se dá s málem a zvláště v hektických rodinách mají děti z pravidelnosti větší užitek.

Jedna z nejjednodušších a nejčistčích form stability nebo předvídatelnosti v každodenním životě je zdvořilost. Je to úroveň komunikace a interakce, se kterou se dá počítat, která vzbuzuje důvěru. Když mě o něco požádáš, řekneš "prosím", když ti vyhovím, řekneš "děkuji" a já řeknu "rádo se stalo". Co by mohlo být předvídatelnější? V proudu každodenních slov, zvuků, vykřiků a různých výroků vnímá dítě tuto zdvořilou výměnu jako říkanku, bezpečnou a důvěrně známou. Je to také kód. Ve své pravidelnosti potvrzuje zdvořilost naše propojení; způsob, jakým se k sobě chováme. (s.125)

Studie prokázaly, že čím častěji jí rodina společně, tím je pravděpodobnější, že dítě bude mít dobré výsledky ve škole, jíst ovoce a zeleninu a osvojí si širokou slovní zásobu, a je méně pravděpodobné, že bude kouřit, pít, brát drogy, trpět astmatem, depresemi a poruchami příjmu potravy. (s.139) - už při čtení jsem si vzpomněla na tento článek od majkiii.

Třetí kapitola se zabývá rozvrhy, nutností zařadit ke dnům plným aktivit i dny naplněné klidem, nudou jako předchůdkyní kreativity, nedělí a jejím poklidem.

Konec konců, obyčejnost umožňuje vyniknout výjimečným věcem, ale ne naopak. Opravdu výjimečný talent se může objevit i za obyšejných podmínek a podpory. Ale zájmy, i silné zájmy a schopnosti, často vyhoří, pokud na ně příliš tlačíme. Tlak na výjimečnost udusí mnoho zájmů v zárodku. Mít něco rád jen pro věc samotnou - ne pro možnost dosáhnout slávy nebo stipendia - má daleko k obyčejnosti. Je to neobyčejné požehnání - síla charakteru, kterou by si každý rodič pro své dítě přál. (s.177)

Poslední kapitola se věnuje odfiltrování světa dospělých, aby dětství mohlo být opravdivým dětstvím. Média a jejich ne/nutnost pro děti, předávání získaných emocí dětem, množství slov, které se na děti valí, to jsou jen některá z témat čtvrté kapitoly. 

Někteří rodiče chtějí být pro děti jako otevřená kniha; pletou si upřímnost s otevřeností. Ale už svou podstatou respekt vyžaduje trochu odstupu a oddělení. Tyto hranice všichni občas překročíme. (...) Když jsme unavení, když máme malé tělesné nebo citové rezervy, velice často si můžeme dítě splést se soucítícím posluchačem jakéhokoli našeho problému. (s.218)

Vím, že každá rodina si sama určuje způsob, jakým vychovává své děti, a že každý rodič a každé dítě jsou jiní a sedí jim něco jiného. Jednoduché rodičovství nastavuje hodně široký rámec pro další výchovné metody a mě jako člověka, který má rád řád stejně jako jeho děti, velmi oslovilo. Netuším, zda autor je křesťan, ale mnohé jeho podněty do živé víry rodiny snadno zapadají.