Včera jsem v knížce Smím být něžná od Hany Pinknerové četla příběh Létající talíře, kde popisuje, jak po jejich domě „létají“ různé talířky s něčím dobrým. Vzájemně si mezi sousedy dělají radost, když někdo něco upeče, donese kousek na talířku někomu ze sousedů. Přišlo mi to jako moc milá tradice. Když jsem byla malá, babička nás pokaždé poslala s kouskem koláče k sousedům, aby měli ke kávě. Takže jsem to vlastně znala taky. Ale babička žije na maličké vesnici, kde se všichni dobře znají.

        Už když jsme se přistěhovali do nového bytu, chtěla jsem jít pozdravit sousedku přes chodbu, donést jí kousek štrůdlu, který jsem upekla. Ale nějak jsem se k tomu nemohla přimět. Honily se mi hlavou myšlenky: „Co jí jako řeknu? Co když to nebude chtít? Co když mi bude chtít dát něco za to? Co jí řeknu, když se bude ptát, proč jí to dávám?“ Bylo mi vlastně trošku trapně už při představě, že paní sousedka otevře dveře a já tam budu stát s talířkem.

        Štvalo mě, že nad tím takhle přemýšlím. Proč mám strach udělat někomu radost? Proč se při té představě cítím trapně?! Po chvíli mě napadlo, že mám vlastně strach z odmítnutí, nebo že jim to nebude chutnat, budou se na mě divně tvářit… Raději jsem nikam nešla.

        Včerejší „Létající talíře“ mě opět nakoply. Včera jsem upekla perník, manžel odjel na služební cestu a tady zůstal velký kus, který stejně sama nesním. Tak jsem se odhodlala! Nachystala jsem tři talířky a vyrazila. Bušilo mi srdce. Zamířila jsem postupně ke třem bytům. Vybrala jsem záměrně lidi, u kterých jsem neočekávala negativní reakci a spíš doufala, že tu drobnou pozornost přijmou a potěší je.

        Zpátky jsem se i s dcerkou v náručí vznášela! Ty radostné obličeje, to překvapení! Nádhera!

        Žijeme ve statisícovém městě. Na menším sídlišti, v nízkém paneláku. Ale nějak věřím, že i tady to jde – udělat něco proto, aby se nám tu žilo co nejlépe. A lidem kolem nás, aby se tu žilo co nejlépe s námi.