Jak jsem se tu několikrát svěřovala, můj syn Kryštof má od 3 měsíců atopický ekzém, ačkoli jsem ho nenechala očkovat. Dalo se to čekat, manžel byl jako dítě silný atopik, začalo mu to právě po očkování, do tří let byl krvavé dítě, ani chovat ho mamka pořádně nemohla. Mně se ekzém objevil v dospělosti a tak to bylo více méně "jasné", že ho bude mít i Kryštof. Ale já si tolik přála, aby ne.

Když se objevil, strašně mě to drtilo, nasadila jsem přísnou dietu a došlo k zlepšení. Pak už jsem ji přestala držet a najednou, plíživě, se ekzém hrozně rozjel. Byla jsem smutná, ale nedělala jsem nic moc, jen jsem se topila ve smutku a na dietu nebyla síla.

Impuls přišel až v podobě hrozby léčby silnými kortikoidy, které mně ani manželovi nikdy dlouhodobě nepomohly, tak jsem je nechtěla. A tak začal můj "hon na čarodějnice", respektive na ekzém, četla jsem, zvažovala, střídala různé přírodní masti. Jedna osoba v okolí pořád sledovala, zda se to lepší, a já též, snad co hodinu jsem byla schopná řešit, kam se ekzém posunul, neposunul, nebo co...

Nakonec jsem měla štěstí na druhého doktora, který mi doporučil sledovat prostředí, stravu, oblečení, chemii v kosmetice... A já začala: prát v sodě, vyhodit vše, co není bavlněné, držet dietu... ale stále jsem byla jak sledovací pes. Měla jsem obrovský pocit selhání před okolím, že nemám čisté dítě. Mým tématem se stal ekzém a snad nic jiného.


Před 14 dny mi moje mamka pomohla říct STOP, takhle to nejde, pro ekzém nevidím své dítě, Kryštofa, šikovného a usměvavého, který ŽIJE, teď a tady. 

Mamka mi pomohla najít ještě jednoho lékaře, důchodce kožaře, a on byl mým darem od Boha. (Modlila jsem se stále, ale spíš ve stylu "Bože, udělej prosím zázrak, ať mu to zmizí. Proč nemůžeš udělat zázrak? Vždyť já dělám vše. Apod.")

Už ten den ráno, kdy jsme k němu měly jet, jsem otevřela náhodně jedno video, které bylo s heslem #letgo. Starší ženy v něm hovoří o tom, co pro ně bylo v životě skutečně důležité - přítomná chvíle s blízkými. Dojalo mě to až k slzám.

Pan doktor byl velice milý, ocenil, co vše dělám, ale pak se na mě podíval a říká: Zvolněte. Především zvolněte. Vy jste mu úplně odpálila kůži, těmi všemi experimenty.

Dal mi nejslabší kortikoid s tím, že ho mám mazat jednou týdně, a pak mast, kterou mám kůži hydratovat, ale MALINKO. Říkal, že lidé často přijdou za týden, že chtějí nový recept na mastičku, která jim měla vydržet půl roku.

Hlavně se uklidněte, slečno, pardon, paní. Nesledujte ho pořád, držte dietu, upravujte prostředí a věřte jeho kůži!


A tak jsem se uklidnila. Zpočátku to bylo velmi těžké, přestat ho sledovat každou hodinu, hodně mi pomáhali příbuzní a manžel. A ono se to lepší, pomaličku, ale lepší. Mně se mnohem lépe dýchá, Kryštof je také mnohem spontánnější, veselejší, déle si vyhraje sám.

A já se učím, znovu a znovu, odevzdávat věci do rukou Božích. Rozlišovat, co mám dělat (dieta, praní) a co pustit (mazání tuny krémů, sledování).

Miluji velikonoce i dobu postní před nimi. Myslím, že načasování bylo skvělé. Mou letošní postní výzvou je přenechat více prostoru Bohu a odevzdávat mu starosti (ne si myslet, že odevzdávám a přitom smlouvat, že chci výsledky hned). Už po tom týdnu cítím, že žiju lépe, klidněji.

Přeji všem milost rozpoznávat, co dělat (a pořádně) a co prostě nechat být...