Už to můžu říct, už na to mám i papír. Jsem potřetí těhotná. V představách mnohých lidí okolo a vlastně i v mých vlastních hluboko zakořeněných představách jsem překročila pomyslnou hranici standardu dvou dětí. V naší rodině široko daleko byly a jsou děti vždycky dvě. Moji rodiče jsou ze dvou dětí, my jsme byli dva, mám dohromady čtyři bratrance a sestřenice, oni, pokud mají děti, mají vždycky dvě. Do toho my přicházíme se zprávou, že do toho jdeme potřetí (a netvrdím, že nutně naposledy).

Nejsem vždy nadšená máma

Otázka zní proč? Kdo by si myslel, že je to proto, že miluji děti, cítím se v rodinném kruhu bezezbytku šťastná a naplněná a netoužím po ničem jiném než mít kolem sebe hromadu potomků, mýlil by se. Když zkoumám vlastní pocity, musím přiznat, že k naplnění mých osobních mateřských tužeb dvě děti úplně stačí. Navíc máme chlapce a holčičku, takže i v tomto směru mám dojem, že je vše „vyvážené“ a nic mi nechybí. A vzhledem k tomu, v čem jsem byla vychovaná, mám jakýsi subjektivní pocit, že i svoji společenskou roli jsem dvěma dětmi dostatečně naplnila, takže bych mohla klidně usínat s pocitem, že „mám splněno“ a že už po mně přece nikdo nemůže požadovat další mateřské „výkony“. Dokonce si myslím, že jsem dostatečně silná na to, abych si takový postoj obhájila i v křesťanském prostředí, kde by se mě občas někdo mohl zeptat, proč nemáme další mrně.

A co víc – ani si o sobě nemyslím, že jsem kdovíjak skvělá matka. Skoro bych řekla, že naopak, slabostí a nedostatků mám víc než dost. Naše domácnost rozhodně není jako ze škatulky, děti někdy s pocitem velké úlevy svěřuji do péče babičky anebo odevzdávám do školky. Zjistila jsem, že je pro mě životní nutnost být aspoň čas od času sama, jinak začnu být příšerně nesnesitelná. Nedokážu vždycky udržet nervy na uzdě, myslím, že kdybych bydlela v Norsku, děti by mi už dávno odebrali. Párkrát už jsem s tím chtěla seknout a rozhodně jsem říkala manželovi, ať si urychleně zařídí odchod na rodičovskou, že já se vracím do práce. Můj milovaný muž naštěstí ví, že mé emocionální záchvaty je potřeba prostě v klidu přestát, že to zase přejde.

Protože život

Takže si myslím, že otázka, proč do toho pro pána krále jdu potřetí, je na místě. Moje odpověď je: život. Když nad tím totiž uvažuji, docházím k závěru, že mám velice ráda život, svůj život. Jsem opravdu šťastná, že jsem. Že jsem lidská bytost, která má oči, aby viděla, uši, aby slyšela, že mám ruce, kterými můžu máchat ve vzduchu a když se zadaří, můžu s nimi udělat i něco užitečného. Jsem šťasná, že můžu chodit a běhat, dýchat a radovat se, taky někdy plakat a cítit bolest, smát se, myslet a navíc i věřit. Přijde mi to úžasné a fascinující. A tak mi z toho vyplývá, že pokud mám tu možnost – a jestliže žiji v manželství, tak jsem k tomu dokonce povolána – abych tento fascinující lidský život umožnila nějakým dalším bytostem, že to prostě mám udělat. (Tím „mám možnost“ myslím, jakože jsem zdravá, mám dobré rodinné zázemí a tak podobně.)

Když mi bylo čtrnáct let, odvezli mě do nemocnice s mononukleózou. Pamatuji si, jak jsem ležela v horečkách na příjmu a z dálky slyšela, jak moje mamka vyplňuje s doktorem moji anamnézu. Mimo jiné se jí ptal, z kolikátého jsem těhotenství. Tehdy poprvé jsem uslyšela, že ze třetího. Druhé těhotenství totiž skončilo spontánním potratem. Zatrnulo ve mně. Ne že bych tomu nenarozenému chlapci přála něco špatného, ale došlo mi, že kdyby se byl tehdy v pořádku narodil, já bych dost možná vůbec neexistovala. Aspoň nevidím žádný důvod, proč by naši usilovali o třetí dítě. Lenička by prostě nebyla. I tento zážitek je pro mě velkou motivací.

A co po životě?

Pak je tu ještě rozměr věčnosti. Nechci se pouštět do velkých teologických úvah, ale říkám si asi toto: Kdybych byla, já nevím, třeba slavnou, nadanou a úspěšnou malířkou, mohla bych jistě vytvořit velkolepé a úctyhodné dílo. Ale i kdybych namalovala sto nádherných obrazů, do hrobu bych si je nevzala. A nevím to jistě, ale troufám si tvrdit, že v nebi by žádný z nich nezářil. Jestliže ale přivádím na svět děti a věnuji se jim, pak mi víra dává naději, že, nebudou-li klást příliš velký odpor Boží vůli, jednou v nebi zářit budou. Člověk je dílo, které přesahuje konečnost tohoto světa, tahle myšlenka je pro mě také dobrým hnacím motorem.


Tento text jsem napsala v reakci na předchozí články o stinných stránkách mateřství. Rozumím jim, mnohé negativní pocity taky prožívám, mnohé věci také těžce snáším a napadají mě nejrůznější myšlenky. Ale pokusila jsem se v úvahách udělat krok dál a shrnout důvody, proč přes všechny těžkosti spojené s péči o děti jsem ochotná jít do toho znovu.

K tématu připojuji ještě dvě poznámky ze života, které sem myslím taky patří. Nechávám je už bez komentáře:

Při jednom posezení několika rodin byl přítomný i otec už odrostlejších dětí. Seděl tak u stolu a pozoroval nás mladší, jak pobíháme za těmi svými batolaty a povídá: „Já vím, že vám to teď přijde těžký, pořád ty plenky vyměňovat, kašičky vařit, v noci nespat, po doktorech létat... Ale věřte mi, to ještě nejsou žádné starosti. Počkejte, až vám kluk přijde poprvé domů pod parou. Až budete v noci čekat na cérku, kdy se vrátí z diskotéky...“

Nedávno jsem zase ve městě potkala svoji starší kolegyni, už babičku. Ta zase říká: „Já vím, víc dětí – všude šlapeš po hračkách, tady to, tady támhleto, je toho moc. Ale to oceníš až v mém věku. Když si řekneš – jé, to jsem ráda, že za mnou někdo přijel!“