Pamětliva toho, že žijeme ve světě výhod a že ani sleva není zadarmo jsem zajásala, když mi tchýně oznámila, že by si na jaráky vzala Kubu s Matějem a jako bonus, výhodu a dáreček jsem jí nadělila i Tomáše. A v euforii z tak snadno nabyté bezdětnosti jsem honem na poslední víkend prázdnin zamluvila ubytování pro mě a manžela v malém penzionu, aby babičku náhodou nenapadlo, že třeba vrátí děti už v pátek nebo tak něco.

Netrpělivě jsem vyhlížela páteční odpoledne, kdy děti předám na nádraží u rychlíku a budu na dlouhých 9 dní časově téměř nezávislá (což je pro mě něco jako ráj na Zemi). Děti vyhlížely stejně. Kuba letěl ze školy jak splašený a mezi dveřmi se ptal, jestli nám to neujelo. Matěj ve školce skoro ani neobědval, jak se bál, že bychom nemuseli stihnout vlak a Tomáš od samého rána opakoval "baťůžek a deme!".

Nastal čas Č a odjezd. Děti snad ani nedýchaly nadšením. V Židenicích přistoupila babička, popojela s námi na hlavní a tam jsme mazali na vedlejší perón, aby chytli místo ve vlaku. Jenže zrada. ČD se usnesly, že vyhrazený vůz pro cestující s dětmi do deseti let je přežitek a zařadily v každém voze jedno kupé pro těhule, což je podle průvodčího totéž. Takže jsem nastrkala do vlaku děti s tím, že jim ještě odnesu krosnu a tak akorát stihnu vystoupit. Děti nasedaly do kupéčka a když jsem jim chtěla nepozorovaně vyklouznout, tak tchýně zavelela: "Chlapci! Rozlučte se s maminkou!" Ti větší poslušně dali pusu a cpali mě ze dveří, abych náhodou nejela taky, ale ten malinkej chytil rapla. Řval až se zpotil, tchýně utěšovala a zvedala ze země, na kterou si vytrvale lehal, kluci nabízeli tu buchtičku, tam hračku a maminka stála na nástupišti s pocitem, že už jí tchýně nikdy neuvěří, že jí necpe závisláka. Vlak se rozjel a ještě ani koncová světla nezmizela za zátočinou, když mi tchýně volala na mobil. Do háje! Snad neřekne, že ve Vyškově vystoupí, ať si pro malýho dojedu. Ale omyl. Babička hlásí, že vlak se rozjel, Tomášovi zasvítila očička a prohlásil: "Bude tunel?" Poznatek č. 1: dítě neřve, že jej odebrali matce, ale že matku stále ještě vidí.

 

V sobotu vstávám do bezdětného rána. Divný pocit. První co mě napadlo bylo, že fakt nevím, co bych v tom baráku dělala, kdyby takové ticho mělo být standart. Dáváme s manželem snídani a jdeme zkulturnit zahradu. Máme nové sousedy, které napadlo totéž. Mají děti. A potřebu se s námi kamarádit. Tedy zejména ty děti. Tak nějak samovolně se pozvou na naši zahradu a podrobí nás nejprve přednášce na téma toulavá kočka a následně celý den zní: "A tetooooo.......?" Uf. Jak já se těšila, že bude na zahradě ticho a urovnám své hlukem pocuchané nervy nikým nerušena. Korunu tomu nasazuje krátce před odchodem domů malá Mája: "A tetooooo? Ty seš mamka nebo babička těch kluků, co tady bydlí?" Poznatek č. 2: Ty děti jsou fakt odporně upřímné. 

 

Neděle: Snad poprvé jsem na mši s patnáctiminutovým předstihem. Na odchodu potkávám jednu místní signálnici. Nadšeně jí odpovídám na otázku ohledně bezdětnosti, že je to super, protože mám hromadu času a tak jdeme s manželem do kina, aniž bychom museli shánět hlídání. Jupí! Doma otevřeme program a zjistíme, že nikde nehrají nic, co by nás zaujalo. Takže manžel jde pokračovat ve zlidšťování zahrady a já pamětliva toho, že venku jsou ty upřímné děti, jdu raději na kolena. Pod heslem modli se a pracuj vydrhnu celé schodiště včetně oken. Jsem na sebe hrdá, jak jsem se celý den modlila prací. A moc nahlas nedodávám, že jinak se těch dětí nezbavím. Poznatek č. 3: S absencí dětí se přestávají záhadně přemisťovat předměty a špinit podlaha. Asi je to tu zakleté.

 

Bezdětné pondělí: Rozjetá z neděle přicházím do práce a oznamuju šéfovi, že tady bude zuřit hygiena, neb místo bušení do klávesnice hodlám mýt okna. Moje večer udělaná manikúra vzala za své, ale okna jsou umytá a já se za firemní peníze mohla hezky "flákat" na sluníčku. Zakletý dům stále trvá. Všechno je tam, kde jsem to včera dala. Nemám z toho dobrý pocit a vrhnu se do úklidu ložnice. Vzhledem k tomu, že je to jediná místnost, kam děti nesmějí, natahá se tam prakticky cokoli, co se jim nemá dostat do spárů. Všechno to vynosím ven, abych mohla opravdu poctivě vytřít podlahu a všechen ten herberk vytřídit. Ve chvíli, kdy jsem vytřela a jásala, že už mi to zbývá "jenom" nastěhovat zpátky, se rozsypala knihovna. Normálně prostě nevydržela tu myšlenku, že jsme do ní dali knihy a upadla jí záda. Takže se sesypaly police a s nimi i knihy. Poznatek č. 4: Nesnáším zakleté domy! Kdyby tu byly děti, knihy by se přemístily a já bych přes ně nemusela lézt do postele. Snad nebudu v noci potřebovat na záchod.

 

Zítra mě čeká bezdětné úterý. A víte co? Ráno odjedu do práce, pak se zastavím podívat doma, jestli se knihy stále nepřemístily, vezmu si auto a pojedu na návštěvu. Nebudou tam vůbec žádné (upřímné) děti a já si to děsně, ale fakt děsně moc užiju.

 

A myslím, že nechcete, abych pokračovala, že ne? :-)