Zaujal mě Anetin článek a v něm zmínky o tělesném půstu. Nedávno jsem tu také četla článek o půstu (který už neumím dohledat), jak autorka, vyčerpaná hlady, byla nakonec na všechny kolem zlá, z čehož usuzuje, že toto Bůh nechce - zjednodušeně řečeno. Nechci jí tento závěr podsouvat, je to spíš závěr, který jsem si udělala já, protože dlouhý čas jsem na tuto problematiku pohlížela stejně.
Ve čtvrtek jsem byla na přímluvnė modlitbě a následně jsem vedla s knězem rozhovor, který můj pohled poněkud upravil. Důvodem mé prosby o modlitbu byl narůstající pocit, že je ve mně už mnoho "zla", které mi přerůstá přes hlavu. Dalo by se sice říct, že jde o pochopitelné reakce už deset měsíců pořádně nevyspalé matky, unavené každodenními úkoly a honbou za každým přebalením dítěte, ale už jsem sama sebe děsila. Ztrácela jsem trpělivost, každý pláč už mě nerozlítostňoval, ale štval, já, co jsem vždy nesnášela sprostá slova, jsem k nim najednou neměla daleko. Ano, dá se to označit za normální, ale mě to bylo velmi líto, nepoznávala jsem se. Jak už jsem kdesi psala, mateřství jakoby ze mě dostalo to nejlepší, ale i to nejhorší...
Kněz mě vyslechl a povzbudil. Ano, tyhle krajní situace (dlouhodobá únava) s sebou mohou přinášet krajní pocity (vzteklost a zlobu), a je to dobře! Protože se dozvídáme něco o sobě samých, o zlu v nás, o našich temných koutech. A ty můžeme nabídnout Bohu. Je to vlastně určitý čas milosti, poznat a přiznat si "Jsem slabý", abychom pak mohli říct, že díky Kristu a v Kristu "Jsem silný".
Možná i proto může být tělesný půst dobrý, abychom objevili, jak moc slabí jsme a jak moc potřebujeme Vykupitele, jehož vítězství o Velikonocích slavíme.
Omlouvám se za stylistickou úroveň článku, mám tuto zkušenost ještě čerstvou, nezapracovanou, ale přesto mi přišlo dobré se o ni právě na začátku postu podělit. Nemusí to být cesta pro všechny, ale možná se někdo bude cítit osloven, pozván k prožití svých slabostí. (Které lze, samozřejmě, a asi obvzlášť na mateřské, prožívat i bez tělesného postu.)
Dovolím si citovat P.Kodeta:
"...cílem není těžkosti pouze dobře „zvládnout“ – ve spojení s Kristem může být všechno těžké, co prožíváme, Boží mocí proměněno v životodárnou zkušenost. Pokud se svými slabostmi a dokonce i selháními přijdeme k Pánu, mohou se stát prostorem pro vylití nové milosti (srov. Řím 5,20). A v neposlední řadě – ze zkoušek můžeme vyjít proměněni my sami, tak jako náš Pán, kterého Duch vyvedl na poušť, kde byl pokoušen, ale z pouště se vrátil plný Boží moci (srov. Lk 4,14). Díky jeho vítězství nad zlem a nad smrtí se proto může i každé naše trápení stát cestou a mít v našem životě hluboký smysl.
http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Proc-se-modlit-krizovou-cestu-podle-Vojtecha-Kodeta.html
Bůh nás miluje, a vybízí nás,abychom se mu odevzdávali se vším, co máme...
...s dobrým i špatným. Chce nás celé. Nejvíce chce ta naše temná zákoutí, aby je mohl očistit a prosvítit...vždyť za uzdravení všeho zla v nás Kristus zemřel!!!
Na článku není nic rouhavého, naopak, vidím v něm velké povzbuzení a děkuji za něj. Dává našim slabostem "smysl" a naplňuje nadějí, že "Těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému"
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.