Zaujal mě Anetin článek a v něm zmínky o tělesném půstu. Nedávno jsem tu také četla článek o půstu (který už neumím dohledat), jak autorka, vyčerpaná hlady, byla nakonec na všechny kolem zlá, z čehož usuzuje, že toto Bůh nechce - zjednodušeně řečeno. Nechci jí tento závěr podsouvat, je to spíš závěr, který jsem si udělala já, protože dlouhý čas jsem na tuto problematiku pohlížela stejně.


Ve čtvrtek jsem byla na přímluvnė modlitbě a následně jsem vedla s knězem rozhovor, který můj pohled poněkud upravil. Důvodem mé prosby o modlitbu byl narůstající pocit, že je ve mně už mnoho "zla", které mi přerůstá přes hlavu. Dalo by se sice říct, že jde o pochopitelné reakce už deset měsíců pořádně nevyspalé matky, unavené každodenními úkoly a honbou za každým přebalením dítěte, ale už jsem sama sebe děsila. Ztrácela jsem trpělivost, každý pláč už mě nerozlítostňoval, ale štval, já, co jsem vždy nesnášela sprostá slova, jsem k nim najednou neměla daleko. Ano, dá se to označit za normální, ale mě to bylo velmi líto, nepoznávala jsem se. Jak už jsem kdesi psala, mateřství jakoby ze mě dostalo to nejlepší, ale i to nejhorší...

Kněz mě vyslechl a povzbudil. Ano, tyhle krajní situace (dlouhodobá únava) s sebou mohou přinášet krajní pocity (vzteklost a zlobu), a je to dobře! Protože se dozvídáme něco o sobě samých, o zlu v nás, o našich temných koutech. A ty můžeme nabídnout Bohu. Je to vlastně určitý čas milosti, poznat a přiznat si "Jsem slabý", abychom pak mohli říct, že díky Kristu a v Kristu "Jsem silný".

Možná i proto může být tělesný půst dobrý, abychom objevili, jak moc slabí jsme a jak moc potřebujeme Vykupitele, jehož vítězství o Velikonocích slavíme.

Omlouvám se za stylistickou úroveň článku, mám tuto zkušenost ještě čerstvou, nezapracovanou, ale přesto mi přišlo dobré se o ni právě na začátku postu podělit. Nemusí to být cesta pro všechny, ale možná se někdo bude cítit osloven, pozván k prožití svých slabostí. (Které lze, samozřejmě, a asi obvzlášť na mateřské, prožívat i bez tělesného postu.)