Nedávno skončila postní doba. Doba proměny. Všichni se na tom snažíme stále pracovat. Činit pokání. V ohláškách nám kněží nabízeli a nabízejí duchovní obnovy z celého okolí. Pozvánek je plný internet. Každá sousedka o tom mluví. Některé už byly, jiné se chystají. Absolvovaly víkendovou duchnu! No, a já letos zase nic. Já jsem máma. Tak starší děti by to vydržely, ale ta 18-měsíční je pořád kojená. A navíc manžel, to si nezaslouží, abych ho nechala celý víkend s dětmi a jela se někam zavřít se svým Bohem. Kristus je přece i u mě doma, v mém manželovi a v mých dětech!


Vloni jsme byli pozvaní na svatbu. Ženil se syn od nevlastní maminky. Nevěsta si přála naši nejstarší a jiné holčičky z rodiny jako družičku. Koupila jim drahé oblečení a doplňky, aby vypadaly stejně. Předcházelo tomu přeměřování dětí, čímž se naše dcerka velmi navnadila a těšila. Pak zkouška objednaného oblečení, těšila se o to víc. A my se těšili společně s ní.

Byla nadšená, když pak mohla sedět v první lavici s ostatními družičkami a na rodiče si vůbec nevzpomněla. Následovala svatební hostina a veselí, pařila s nevěstou, několikrát ji nadšeně objala. My to vesele prožili s dětmi, vzájemně s manželem. S ostatními. Byla to jedna ze svateb, kde moc nebyl program. Ale my si toho ani nevšimli, prožívali jsme radost jeden z druhého. S manželem jsme se furt na sebe culili, když jsme se potkali, jak honíme každý jiné dítě. A navíc jsme viděli, jak si to užívají novomanželé a prožívali jsme tu radost s nimi.

Byl tam i druhý extrém. Můj bráška s přítelkyní. Seděli pořád u stolu, byli naprčení. Když jsem měla chviličku, přisedla jsem a zkusila je pobavit, rozesmát, předat trochu dobré nálady, ale bez úspěchu. Pořád jsem od nich slyšela - taková nuda. Nemají pro nás žádný program. Přemýšlela jsem nad tím. Stejná svatba, jiné prožívání. 

Ale vždyť to je v nás! Záleží na mně, jestli si všímám těch dobrých věcí, maličkostí, které jsou dobré. Pak mi nezbyde čas rýpat se v tom, co se nepovedlo. Anebo se zaryju do těch negativních věcí a pak na mě vyskakuje další a další a celou věc vidím hrozně! Ať je to svatba nebo člověk. Už se rýpu jen v tom, kdo je takový a makový a jakou hroznou vlastnost ještě na někom najdu.

Stačí to, co právě přichází, zkoumat z té dobré stránky. Co dobrého mi Pán přináší v tom či onom? Jak to co mě potkává mohu proměnit pro Pána, pro jeho oslavu? Věřit tomu, že vše, opravdu VŠE, co nám Pán dává, je pro naše dobro.

I když to vypadá kdovíjak hrozně, jako třeba smrt Lazara. Co v tom mohli vidět pozitivního? Sami víte, že Ježíš dokáže jít až za hranice. 


Jak to souvisí s mateřstvím a duchovní obnovou? Pán mi dal velkou milost. Opravdu jsem zakusila, že ve všem se schovává naše posvěcení.

Pro příklad - velmi jsem si oblíbila hospitalizace dětí. Ano, pro matku je těžké vidět dítě nemocné. Nutit ho k vyšetřením, dostat do něho sirupy, utěšovat jeho pláč. Ale je tu druhá stránka. Jsem tady pro dítě. Více než kdy jindy jsme spojeni. Více než kdy jindy ono pociťuje důvěru ke mně. Nenechám ho samotné. Podržím ho při každém vyšetření. Usíná mi na klíně, protože ostatní sourozenci jsou doma a máme čas na sebe. A navíc, děti jsou extrémně ospalé. I ty, které jsou doma k nezastavení, prospaly skoro celý pobyt v nemocnici. To je zase čas pro Boha. Moje výbava do nemocnice - bible, růženec, breviář, lekcionář, duchovní četba. A je to tady! Moje vlastní duchovní obnova! Jak já si to užívám! Žádné křížovky a televize a cokoliv, co by mě rušilo. 

Duchovní cvičení? Tak to zažívám právě teď! Vlastně celou postní dobu jsem ho prožívala. To je teda cvíčo u nás doma! Momentálně mě Pán cvičí v tichosti, vlídnosti, trpělivosti. Čím? Dětmi. Já mám normálně klidné děti, se kterými se na všem domluvím. No, nejstarší začala mlátit mladšího, nejmladší nás úplně ignoruje a neustále rozhazuje hlínu a čmárá po zdech.. Je to záhul. Vždy večer se modlím - Pane, zase jsem to nevydržela, jak jsem ji seřvala! Co dělat s tou Klárou! A v srdci cítím něžné polaskání Boha - Já vím. Víš co? Zítra to můžeš zkusit znovu.

Užívám si tento čas a uvědomuji si, že všechno, opravdu všechno, co se u nás děje, co se mně děje, Pán dělá proto, aby mi nabídl způsob, jak se více proměnit v Krista, jak růst ve ctnostech. Úplně vše se dá přijímat s nadšením a očekáváním a objevovat, co konkrétně na sobě mohu měnit v téhle situaci. Čím mohu teď udělat Pánu radost. Vše je tady pro náš růst, pro naši svatost, pro oslavu Boha, pro věčnost. Už to není zátěž, už je to radost. Vše dostalo smysl.

Už to není jen kolotoč - uvařím, uklidím, vyperu a zítra můžu zas! Vždyť to není vidět! Ani hodinu to nevydrží, furt to musím dělat dokola. Prožívám to, co je teď. Nemyslím na to, že zítra začnu uklízet nanovo. Že pořád jenom peru plíny. Protože to není prát plíny. Ale sloužit Kristu, který je v každém člověku. Sloužit s láskou. Teď a tady. Teď mám možnost obětovat svou potřebu číst knihu a místo toho vyskočit k dětem...

Jsem ráda, že jsem právě matkou. Mám totiž pocit, že právě mateřství nám nabízí více možností, než cokoliv jiného. Že právě v mateřství jsme stále na pozoru, stále v kontaktu s dětmi, lidmi. Nikdy nemáme pohov. Bůh, vinař při nás neustále stojí s nožem, aby nás ořezával, abychom mohly více a více přinášet ovoce (a nejen rodit děti). 

Jsem ráda, že jsem matkou. Jsem ráda, že i vy jste matkami. Díky Bohu!

pozn. Článek byl redakčne editován a zkrácen.