Chtěla bych se s Vámi podělit o zážitek, který se mi stal zhruba před třemi lety. Byla jsem na svatbě své dobré kamarádce. Obřad byl nádherný. Já byla pěkně oblečená – pro tuto příležitost jsem si koupila nové šaty. Byla jsem nalíčená a načesaná od kadeřnice. Moc mi to slušelo, měla jsem radost. Chtěla jsem se líbit hlavně svému muži.

V průběhu hostiny jsem si zašla na toaletu, při pohledu na sebe do zrcadla jsem se musela opravdu pochválit, jak jsem dnes krásná (dost jsme před obřadem spěchali-tak jsem neměla možnost se pořádně prozkoumat doma). Když vtom jsem v zrcadle uviděla jiný pohled – uviděla jsem svůj obličej za pár let – shnilý, v hlíně, prolezlý červy. Uvědomila jsem si, jak moc je tento pozemský život krátký a pomíjivý. Jak často věnujeme spoustu času marnivosti. Krása je tak pomíjivá. 

Úplně mě to dostalo. Nikdy nevíme, zda odejdeme dnes, zítra, nebo až za 40 let. Ale jedno víme – řekl nám to sám Pán Ježíš (Mt 24. 42-51) – „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ Přijde jako zloděj. Víte – kdy přijde zloděj?

Máme být připraveni opravdu každý den, každou hodinu. Jde tady o věčnost. Stojí za to o ni bojovat! Život tady na zemi je tak krátký. Proč si ho kazit (neodpuštěním, neláskou, křikem, hádkami…) V jedné pěkné knížce bylo: dívat se na všechny věci z rozhledny smrti – tam poznáme, co je důležité pro věčnost. Co bychom dělali nebo nedělali v hodině smrti.

Na oslavě jsem se těšila, že se budu líbit svému muži. Ale on se dost opil, a zůstal tam. Přijel až další den odpoledne, byla jsem na něj hodně naštvaná.

Došlo mi, jak moc toužíme být milováni, a přitom tu lásku kolikrát hledáme na špatném místě. Došlo mi, jak moc nás miluje Bůh a stále čeká a čeká na naši lásku. Došlo mi, jak moc ho to bolí – když na něj kašleme. Vím, že můj pocit nedomilovanosti doplní a naplní jedině Bůh. Že to ani nemůžu vyžadovat po mém muži, aby neustále dělal, co chci. Je to jen člověk, hříšný stejně jako já, nevidí mi do hlavy, a ani to po něm nemůžu chtít. Sama kolikrát nevím, po čem ve své hloubce duše vlastně toužím.

Jedině v Bohu je pokoj, láska, radost. Vím, že k Bohu jdeme společně, ale některá místa v mém srdci dokáže naplnit jedině Bůh.

Ž 103
Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; 
sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.

---

pozn. editora: Autorka si nepřeje být jmenována. Článek byl redakčne editován.