Do mojí současné farnosti jsem se přistěhovala před dvěma lety, půl roku před tím, než jsem se sem vdala. Zdejší děkan mi není moc sympatický, protože jeho kázání mi absolutně nevyhovují. Nicméně beru to tak, že do této farnosti patřím, tak musím nějak "přežít" i děkana. Manžel je dlouhodobě aktivní člen místní scholy, většinou se do scholy snažím zapojovat i já. Manžela tady mnozí farníci znají právě ze scholy, já si často připadám jenom jako náplava. 

Zelený čtvrtek

Manžel, zkoušející ve schole (já jsem svou účast na velikonočním pění vzhledem ke svému stavu odpískala), mi napsal zprávu, že chybí lidé na čtení na večerní adoraci a že se mám zastavit v sakristii. Jdu tam asi pět minut přede mší, v době toho největšího mumrajchu. Snažím se s někým domluvit na adoraci. Je tam děkan, kterého se každý na něco ptá. Najednou nevidím toho nesympatického kněze, ale vidím člověka. Člověka, který toho má hodně, je unavený, a přesto se snaží všem aspoň v rámci možností vyhovět. Ecce homo. Vlastně je mi ho líto. Domluvíme se na adoraci a odcházím. 

Jsem těhotná a ten den jsem začala mírně krvácet. Doufala jsem, že to není nic vážného. I tak mě ale předzvěst o Ježíšově utrpení nenechávala chladnou a často se mi spojilo Ježíšovo utrpení. Doufám, že budeme já i miminko v pořádku. 

Po mši je adorace. Odcházím do malé kapličky. Je zde Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti, několik osob zasvěcených, plno ministrantů a já, jediná žena. Trochu přemýšlím, jaké to asi měly ženy v Ježíšově době. Že vlastně bez nich by to nebylo ono (ačkoliv se o nich moc nemluví), protože muži prostě potřebují ženský element ve své blízkosti. Je mi tam moc hezky. Už dlouho jsem nebyla v tak těsné Ježíšově blízkosti, už dlouho jsem neměla příležitost strávit tak intenzivní čas s Kristem. Čtu text o tom, že máme hledat Boží vůli. Snažím se Ježíši odevzdávat své těhotenské obtíže, zbytek těhotenství, sebe i dítě, které nosím pod srdcem. 

Velký pátek

Ráno se probouzím a zjišťuju, že je u mě všechno v pořádku. Díky Bohu za to. Dopoledne jdu na křížovou cestu a ke svátosti smíření k mladému kaplanovi. Známe se nejenom z kostela, ale i z různých oslav našich přátel. První otcova slova po příchodu do zpovědnice se týkají mého požehnaného stavu. Těší mě to. Otec mi ani nedovolí si kleknout, vzhledem k velkému bříšku. Během zpovědi kněz mluví o naději a zazní věta: "Křížem to nekončí." Ještě dlouho poté mi rezonuje v uších a vracím se k ní. Po zpovědi jdu znovu do kapličky, kde den předtím probíhala adorace. Přichází kostelník a ptá se na miminko. Je to milé. Při zmínce o Ježíšově utrpení a ukřižování se mi promítá můj včerejší strach o miminko. Křížem to nekončí. Vím, že tak jako Ježíš musel zemřít, aby mohl vstát z mrtvých, tak někdy si člověk musí projít něčím těžkým, aby o to větší mohla být jeho radost z toho, když všechno dobře dopadne.

Bílá sobota

Den, kdy si připomínáme Ježíšův "odpočinek" v hrobě. Během dopoledne začnu krvácet a okamžitě jedeme s manželem do nemocnice. Ježíšovo utrpení je pro mě najednou mnohem aktuálnější než kdy dřív. Snažím se modlit, sebe a celou tuto situaci odevzdávat Bohu. Snažím se modlit korunku k Božímu milosrdenství a v hlavě mám obraz Božího milosrdenství se slovy "Ježíši, důvěřuji Ti", ale jsem příliš rozrušená. Bojím se, aby bylo všechno v pořádku. Po vyšetřeních v nemocnici se zjistilo, že mi jenom praskla nějaká cévka. Všechno je v pořádku, jedeme s manželem domů. Bohu díky za to. Křížem to nekončí... 

Mám mít klidový režim. Místo uklízení odpočívám. Zvažuju, či jít nebo nejít na vigílii. Možná to je poslední vigilie na několik let, kdy pak budu s dítětem doma. Jdu. Maximálně se v průběhu mše zvednu a pojedu domů. Líbí se mi obřad světel - ztemnělý kostel se postupně prozařuje světlem svíček. Z kůru (kde trávím všechny velikonoční obřady) je ten pohled ještě lepší, neboť člověk vidí shora postupně se rozsvěcující kostel. A to stojí za to. Probíhá vigilie se vším všudy. Děkan má opět na můj vkus nesympatické kázání. V duchu mu opět spílám. Pak si vzpomenu na to, jak jsem ho viděla ve čtvrtek. Ecce homo. Moje nesympatie vůči němu se zmenšují. Po mši následuje agapé na faře. Jsme s manželem oba dost unavení na to, abychom se šli bavit. Místo toho jedeme domů a jdeme spát.

Velikonoční neděle 

Trochu ospalé ráno, ale plné radosti ze Vzkříšeného. Od rána mám tendence zpívat si Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz... Manžel odchází na zkoušku, já přijíždím až na mši. Po mši si s mnoha lidmi přejeme pěkné Velikonoce. Přichází za mnou děkan. Ptá se mě na miminko a žehná mu. Pak za mnou přichází ještě několik dalších lidí, kteří znají více manžela než mě. I tak se mě ptají na miminko a přejí nám štěstí. Je to od nich milé. Cítím přijetí. Mám pocit, že do této farnosti začínám patřit. Že už nejsem jenom náplava...

Přijetí ve farnosti vnímám jako jednu z mnoha milostí, které se mi v poslední době (zvláště v tomto velikonočním triduu) zcela nezaslouženě dostává. Bohu díky za to!

 

 pozn. Článek byl redakčne editován.