Dnešním článkem chceme otevřít téma účasti na nedělní mši svaté s malými dětmi. Autorka nabízí jeden z pohledů na věc a těšíme se na názory a zkušenosti dalších maminek, jak se v jejich rodině řeší účast na nedělní mši. 

Vzhledem k tomu, že to může být trochu kontroverzní téma (což dokládají i diskuse jinde na internetu), prosíme, aby se diskutující snažili o smysluplnou a civilizovanou diskusi - aby se nesla v duchu sdílení osobních zkušeností "jak se to dělá u nás" a ne v hledání obecné odpovědi. Hodně záleží na možnostech konkrétní rodiny, na tom, jak jsou schopní se partneři mezi sebou domluvit, jestli pomůže širší rodina, jestli je dostupná večerní mše sv., jak živé jsou ty-které děti, co na to farnost a pan farář....Dejme tedy prostor autorce.

(úvodní slovo redakce)

Stokrát omílané téma: nedělní mše s malými dětmi. Po zkušenostech osobních i několika mých blízkých žen - maminek, které v neděli dopoledne prožívají infarktové stavy, zpocené běhají z kostela ven se řvoucími dětmi (nebo kolem kostela za dětmi) a podle stylu komunikace s manželem při chystání se na mši to vypadá na rozvod, jsem to normálně vzdala. Mám prázdniny.

--- 

Když jsem po šestinedělí konečně (zároveň s koncem zimy) vyšla na procházku s kočárkem a kochala se tím, jak je venku krásně, právě končila mše. Byla neděle. Po cestě uličkou k fotbalovému hřišti jsem vzhlédla nahoru ke kostelu a uvědomila jsem si, že budu mít letos málo zářezů na kostelních futrech. Budou mi chybět.

V čase mladosti a jiných časových možností byla jsem na mši svaté i více jak 7 krát týdně. Standartně pondělí až pátek a pak samozřejmě neděle. Mám tudíž nějaké ty mše v zásobě. No, takto to asi počítat nemůžu. 

Přemýšlení nad tématem nedělní povinnosti mi přivolává slova oběť a služba. Mše je sloužena, Kristus se obětuje. Zas a znovu. V onu osudnou neděli jsem po zimě větrala peřiny na slunci a u nás v ložnici to večer zavonělo tak krásně, jako u babičky. Pardon, jako u obou mých babiček v ložnici. Příjemná vůně vzpomínek na moje babičky (obě to byly ženy větrem ošlehané, jedna rodem od Žďáru nad Sázavou a druhá od Šumperka) mi přinesla myšlenku, že ony vlastně tu nedělní účast taky neměly stoprocentní. Jedna měla na starosti družstevní krávy, a ty se musí obstarat i v neděli, druhá zase do kostela přestala chodit z osobních důvodů a sloužila mši u kuchyňského válu, kde pravidelně dělala v neděli dopoledne buchty. Výborné kynuté buchty s náplní tvarohovou, makovou, povidlovou, marmeládovou, ořechovou, jablkovou... A hojně jimi obdarovávala potřebné i pocestné (dokonce si matně pamatuju ještě i dráteníka ze Slovenska). 

První babička měla svoje úterky. Chodívala na mši i ke zpovědi, pokud to péče o početnou rodinu (5 dětí) dovolila. Ve věku důchodkyně si pak už mohla užívat a jako dárek k svátku Anny si vždycky přála odvézt na pouť do sousední farnosti, kde svatou Annu hojně slavili. Bohužel se babičce nesplnil její sen, že by se právě tam některá z jejích 10 vnuček provdala. Mohla by tam totiž slavit tu pouť pořádně, i s rodinným obědem! Dnes věřím, že mi babička mává z nebe. 

Kostel v mé rodné farnosti, foceno o pouti z kolotoče (2012). 

Další z bodů, které mě k tomu napadají, je tento: jak moc jsme závislí na svém (pseudo)duchovním životě? Na své farnosti, muzice, přátelích, které potkáváme po mši na kus řeči, modlitbách, četbě, času na vymodlování se (terminus technicus, zájemcům vysvětlím soukromě)? Co když NIC Z TOHO nebude existovat? Zbývá život zbavený všeho. Domnívám se, že právě nastal čas, kdy se musím vzdát veškerých svých představ o tom, jaký můj duchovní život bude. Kolik kde bude čárek. Jak moc nebezpečné je souvisle vynechávat nedělní mše, jestli přijdu o víru, nepřijdu o víru...

Dle mé moudré švagrové, matky čtyř dětí, trvají ta složitá dětská období opravdu krátce - pár měsíců, v nejhorším pár let. A v těch je právě největším projevem lásky (troufnu si říct i lásky ke Kristu) prostě a jednoduše na vlastní duchovní život rezignovat. A později, když už lze praktikovat pokusy o chození do kostela, věnovat mši v první řadě dětem, pak sobě. 

A pokud se dožiju důchodu, tak si ho budu náležitě užívat!

Důvodem mé naděje je to, že Pán Bůh si žádné čárky nedělá. Neděli jako rodina nyní světíme tím, že důsledně dodržujeme klid od práce. Církevní doporučení přijmout alespoň jednou za rok svátosti, nejlépe v době velikonoční, se chystám splnit. Tak proč mám, do pytle, furt tak provinilý pocit? Jednoduše proto, že starého psa novým kouskům nenaučíš. 

---

Články s podobnou tematikou na ŽMM:

Je naša cirkev babyfriendly?

Vstal od stola