Přemýšlím na slavením Svatého týdne uvnitř sebe, u nás v rodině. A zjišťuju, jak jsou na mě všechna slova krátká. Tak aspoň trošku atmosféry od nás...

Asi nejvíc mám ráda Zelený čtvrtek, i v dobách kdy byly děti malinké, a my se doma střídali, jsem chodívala ve čtvrtek na liturgii. Je to moje vnitřní slavnost, eucharistie, vztah k ní i následná modlitba v Getsemanské zahradě je pro mě něco osobního a nepopsatelného. Liturgické texty jsou velmi bohaté a krásné, jeden zpěv jsme si dokonce vybrali místo svatebního žalmu:

Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.

Spojila nás vjedno láska Krista Pána.
Jásejme a hledejme jen v něm svou radost!
Boha živého se bojme, milujme ho!
Upřímně se navzájem vždy mějme rádi!

Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.

Tvoříme-li tedy jedno společenství,
varujme se všeho, co nás vnitřně dělí,
nechme nerozumných hádek, nechme sporů,
ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi!

Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.

Kéž pak jednou s blaženými patřit smíme
ve slávě na tvář tvou, Kriste, Boží Synu,
v dokonalé radosti nad pomyšlení,
bez mezí a bez konce na věčné věky.

Asi nejvíc aktivně slavím Velký pátek. Protože se tak trochu starám o děti ve farnosti, tak pátek věnuji hlavně jim. Podle tradice chodíme (spíš běháme) spolu hrkat. U nás se nechodí koledovat od domu k domu, ale ohlašuje čas – tradičně poledne a třetí odpolední hodina, průvodem středem obce. Je to záležitost „kostelních dětí“ a tak to není jen velký rachot a legrace, ale ti starší si už uvědomují, že je to vlastně manifest jejich víry. V kostele je celý den otevřeno a tak zahajujeme a končíme hrkání modlitbou pod křížem.

Odpoledne se pak ještě modlíme křížovou cestu, která je zvlášť určená pro všechny malinkaté, které se snažíme zapojit.

Sobota je pro nás poklidným dnem se zastávkou u Božího hrobu a vyvrcholením nádhernou oslavou vigilie. A velikonoční ráno je plné radosti, kostel prosvěcují sluneční paprsky, všude jsou květiny a děti se dělí před kostelem o požehnané pokrmy….

Velikonoce pro mne vždycky skutečně znamenaly vyvrcholení Ježíšova života i mojí osobní víry. A jak to máte vy?