Mám dvě děti, Vojtovi jsou čtyři roky a Bětce dva. Předat jim víru a hlavně je seznámit s Kristem tak, aby se do Něj zamilovali, je pro mě moc důležité. Ale dosud jsem neměla pocit, že by se mi to dařilo. Spíš naopak. Ať jsem jim přibližovala Boha, jak jsem chtěla (vlastním křesťanským životem, při modlitbě, v kostele, při čtení dětské Bible, ve společenství...),  pořád to nebylo ono.

Letošní postní doba byla pro mě velmi krásná, i když se u nás doma asi nedělo "nic převratného". Toužila jsem po tom, jít na Vigilii. A jít tam s manželem. Toužila jsem, aby syn trochu pochopil, proč se Velikonoce vlastně slaví. Nedávala jsem tu touhu ani moc do slov při modlitbě, ale asi tam byla tak jasná, že ji Pán vyslyšel. Doteď žasnu, kolik milosti jsme v posledních dnech dostali.

Těsně před Květnou nedělí jsem začala dětem číst Velikonoční příběh pro nejmenší a vysvětlovat jim, co a jak se bude v kostele dít. Na zelený čtvrtek jsem s nimi byla v kostele sama, protože manžel musel být v práci. Po dlouhé době se nám podařilo přijít do kostela včas. Ze začátku se děti jen tak rozkoukávaly. Pak jsem musela jít se synem ven čůrat. A díky tomu jsme krásně slyšeli kostelní zvony a mohli si tak povídat o tom, jak odlétají do Říma. K mému velkému překvapení byly děti v kostele nebývale potichu a v klidu. Akorát místo kázání se byly proběhnout s dalšími dětmi po kostelní zahradě. Když jsem ale pro syna došla, ať se jde podívat na umývání nohou, bez řečí šel a opravdu pozorně to celé sledoval. Pak byly ještě chvíli běhat venku a do kostela jsme se vrátili až chvíli před přijímáním. Dcera sice křičela "já nechci k pímání, já nechcí k pímání", ale podařilo se mi ji brzy utišit.

Večer si pak Vojta sám vyžádal čtení Velikonočního příběhu, vyptával se mě na spoustu věcí, nechal mě vyprávět... asi půl hodiny mě nechával vyprávět všechno možné o Ježíši,co se jak stalo a proč, jak je to s nebem, očistcem a peklem, jak se pozná, že je někdo mrtvý, co to znamená někoho zabít a co je to "vstal zmrtvých". Nikdy předtím to tolik nevnímal, nedoptával se, nenechal mě mluvit. Byla jsem z toho úplně paf. Jen jsem se modlila k Duchu svatému, ať mu to předám dobře. Vojta se pak ptal, jestli by mohl taky jet do Jeruzaléma, protože by chtěl Pána Ježíše vidět.

Na Velký pátek se vrátil manžel z práce. Navrhla jsem před obědem "umývání nohou". Já manželovi, manžel mně, děti sobě navzájem. Na znamení toho, že se máme mít rádi a pomáhat si. Vojta sice protestoval, prý si nohy umyje sám, protože je velkej a šikovnej kluk. Ale nakonec se nechal přesvědčit.

Celý den jsme měli vypnutou televizi, děti nedostávaly sladkosti, jídlo bylo prosté (i pro děti). Nikdo neprotestoval. Ale naše děti jedí rády suchý chléb i normálně.

Velkopáteční obřady začínaly ve tři. Vojta po obědě nespal, byl unavený. Celou dobu tak vzorně seděl a potichu koukal. Za to naše vyspinkaná cácorka byla slyšet přes celý kostel.

Když se pak na konci odkryl Boží hrob, zůstal Vojta jen zírat a sám od sebe poprvé něco řekl Ježíši. Nic naučeného, prostě Ho pozdravil. A bylo z těch pár slov vidět, že už nemluví k někomu imaginárnímu, bylo to prostě celé jiné...neskutečné.  

Na Bílou sobotu jsme dali večer Bětušku na přespání k babičce (taky poprvé a fakt žasnu, že s tím všichni tak snadno souhlasili). Vojtu jsme s sebou vzali na vigilii. K mému úžasu tam chtěl sám od sebe jít víc než k babičce. Dokud hořely svíce byl hodný, pak už na něm ale byla znát únava, vrtěl se, mluvil, atd. Po evangeliu usnul. I tak to ale bylo moc krásné. Jsem opravdu v úžasu, co se v posledních dnech odehrálo. Bohudíky! 

 

Autorka: Marie Linhartová, pozn. Článek byl redakčne editován.