Mám bratra. Tedy, mám jich víc, ale tenhle článek bude jen o jednom z nich. O benjamínkovi naší rodiny, který je skoro o 11 let mlaší než já.

Nebudu lhát, byla jsem docela zklamaná, když mi tatínek do telefonu oznámil, že se nenarodila vytoužená sestra Anežka, ale další kluk.

Ale když jsem pak ten vrnící růžový uzlíček v peřince uviděla, zklamání mě přešlo. Hrdě jsem pak vozila kočárek (když čtu rodičovské diskuze, jestli je  desetileté dítě dost staré, aby šlo samo do školy, tak nevím jestli byla máma tak nezodpovědná, nebo jsou někteří rodiče tak úzkostliví, když mě nechala v necelých jedenácti jezdit venku s novorozencem), dívala se jak se miminko koupe, přebaluje  a krmí a nasávala to všechno jako houba.

Růžový uzlíček rostl a hlídat ho byla čím dál tím větší zábava, ale taky čím dál tím větší adrenalin. Nebudu lhát, moje sourozenecká péče nebyla vždycky ideální, počínaje vyklopeným kočárem a konče tím, že jsme ho spolu s nejstarším bratrem vzali asi ve třech letech na koupališti  na tobogán. Nicméně přežil ve zdraví.

Z děťátka se postupně stal chlapeček, blonďatý andělíček, okouzlující každého svojí bezprostředností a mazlivostí. A taky terč našeho nemilosrdného sourozeneckého škádlení. Pak chlapeček povyrostl, ale ještě pořád to byl roztomilý chlapeček, mazlíček rodiny. A pak se něco změnilo. Jednoho rána jsem se probudila a na vedlejší palandě neležel chlapeček, ale kluk.

  • Kluk, který si obouvá boty velkosti 39 (o dvě čísla větší než já).
  • Kluk, který není vždycky nadšený z našeho sourozeneckého škádlení.
  • Kluk, který má na věci vlastní názor a hodlá ho prosazovat.
  • Kluk, který má lepší orientační smysl než já.
  • Kluk, který mě nejspíš co nevidět přeroste (a budu nejmenší ze sourozenců:().
  • Kluk, který používá podivné slengové výrazy, kterým nerozumím a obrací oči v sloup nad mou počítačovou negramotností (připadat si ve 22 jako stará vykopávka je fakt hrozné:()
  • Kluk, díky  kterému vím, že používat internet explorer je out.
  • Kluk, který si o prázdninách vydělal na svůj první mobil hlídáním psa babiččny sousedky (samozřejmně neoficiálně).
  • Kluk, který nás doma častuje hláškami youtoberů napodobujíc jejich hlas a intonaci
  • Kluk,který pěkně hraje na zobcovou flétnu tak, jak já nikdy v životě hrát nebudu.
  • Kluk, kterému pusa neustále jede (to ostatně jela vždycky)
  • Kluk, který nemá rád když ho napomínám (jak to mají nejmladší děti těžké, nenapomínají je jen rodiče, ale i starší sourozenci).
  • Kluk, který umí jezdit autobusem, koupit si co potřebuje a poradit si v běžných životních situacích.
  • Kluk, který se nechce mazlit s maminkou, natož se starší sestrou.
  • Kluk, díky kterému vím, jak čas letí a občas si vedle něj připadám stará (zvlášť když ho napomínám, aby se pořádně učil, ať z něj něco vyroste).
  • Kluk, který už není malý (pokud se mu to nehodí).

Koukám na toho velkýho kluka trochu s obavami a říkám si: co se stalo? Já chci zpátky svýho malýho roztomilýho brášku! A cítím úzkost. Úzkost, že za chvíli budu mít vedle sebe opravdu velkýho člověka, kterýho nebudu znát, a jehož svět mi bude cizí. Cítím lítost, že malej andílek je definitivně pryč. Ale zvykám si.

Ale víte co? Malej chlapeček byl fajn, ale velkěj kluk taky není k zahození. Maminka po vás nechce, abyste ho neustále hlídali (maximálně dohlédli na úkoly), můžete si spolu povídat, jít  spolu na výlet (kde se díky němu neztratíte) a pak ho posadit na vlak a bez obav poslat domů, předčítat mu humoristické romány (a ne jen mašinku Tomáše pořád dokola) a společně se u nich smát, můžete si povídat, pařit spolu na kompu logický  hry (hádejte, komu to jde líp).Velkej kluk chápe, co je tajemství a nemusíte se bát, že všechno poběží vyznovit mamince. Nemusíte hrát do zblbnutí pexeso a domino. Můžete hrát deskovky pro velký a nezkazí vám je. Při Bangu! nehlásí po rozdání rolí: Hurá! Jsem bandita!  A někdy se objeví záblesk malýho brášky a můžete si zase hrát a dovádět.

Jako tuhle když jsem kupovala do práce na vyrábění nafukovací balónky. A když jsem ty balónky donesla domů, tak tomu velkými klukovi zablesklo v očích a trochu nesměle povídá: "Nemohla bys mi jeden balónek dát, prosím?" " Mohla, potřebuješ ho na něco?" " No, (trochu provinile) vlastně ne. Ale moc bych ho chtěl." A tak si ten  člověk, co už je skoro tak velký jako já, vesele pinkal s balónkem, a já si říkala, že to s tou dospělostí nebude přece tak horké.