Pokoj vám!

V sobotu 22. dubna jsme se celá rodina zúčastnili Pochodu pro život. Byl to pro mě den plný zázraků, předcházelo mu mnoho plných dní, bylo to prostě krásné!

Chci se s vámi podělit o několik věcí, které se mě dotkly. Některé mě dojaly, jiné zasáhly hluboko do srdce.

Náš pan varhaník

Velmi zaneprázdněný muž, za každého počasí pracující na stavbě se zetěm. Zmínila jsem se o pochodu, řekl, že určitě nemůže jet, jeho rodině by se to nelíbilo. No, během dvou týdnů před pochodem mi několikrát nadšeně volal, že změnil rozhodnutí a sleduje počasí. V pátek v poledne před akcí volal, že už je v Praze, jestli slyším ty zvony v telefonu, jak je tam krásné počasí a nemáme se bát přijet. Jeho domácí pěkně reptali, že se rozhodl jet, když je tolik práce, ale on v Praze nadšeně nesl obraz malého klučíka a modlil se, aby měl vnoučka. 

Počasí

Tohle byla asi první akce, kdy jsem se fakt nezapomněla modlit za počasí a poctivě to Bohu odevzdávala. A když jsme ten den absolvovali, bylo tak dokonalé počasí, že to ani nejde popsat! Dívala jsem se totiž v pátek na předpověď a ono to vypadalo, že ráno bude chladněji, přeháňky, na pochodě už svítit slunce... Říkala jsem si kam jenom nacpeme všech pět bund, jestli vykoukne sluníčko? A ejhle! Celý den pod mrakem, semtam spadlo pár kapek. Žádný otravný, vytrvalý déšť, ale příjemné kapání.

Děti

Probudili jsme je o půl páté, rychle převlékli, šupli do auta, dojeli k vlaku, nastoupili do dětského kupé, poprosili obsluhu, ať tam vypne televizi. A klobouk dolů před dětmi. Nespaly cestou tam (v to jsme tak nějak tajně doufali, že by zdřímnout mohly), vydržely celou mši! Tam se nám prospal Vítek a Klárka. Na Klárově nadšeně skoro dvě hodiny běhaly v pláštěnkách a honily nafukovací balonky, skvěle odcupitaly i samotný pochod. Celý den zvládly krásně!

O. Petr Souček

Myslela jsem si, že na pochodě bude. Už když vyšel průvod ze sakristie, viděla jsem ho až na konci, skoro před o. kardinálem Dukou. Tak jsem se usmívala a říkala si, ano, tento kněz si opravdu zaslouží mířit na vyšší místa. Těšila jsem se, že se někde v tom dni potkáme a aspoň prohodíme pár slov. A těsně před přijímáním se probudil Vítek, že potřebuje na záchod. Uff. Tak jsem s ním vyběhla a doufala, že stihnu přijímání. A když jsem vběhla zpět do katedrály, kousek ode mě rozděloval přijímání právě o. Peťa! Bezvadné, těšila jsem se, že na sebe mrkneme v této chvíli. A tohle byl nejdůležitější okamžik celého dne pro mě osobně. O. Petr totiž vůbec nekoukal na mě a už vůbec nemrkal ani se neusmál. O. Petr totiž s posvátnou úctou skláněl oči před Ježíšem Kristem, kterého držel velmi, velmi uctivě v rukou. Nikdy jsem zatím neviděla nikoho takto kontemplovat Ježíše Krista přítomného v eucharistii. Dostala jsem pořádnou lekci bez jediného slova.

Manžel

Zařadila jsem ho na konec, ale ve skutečnosti je na samém počátku celého tohoto výletu. Ač je nepraktikující, chtěl jet. To mě velmi povzbudilo. Navrhovala jsem totiž tuto akci a nevěřila, že by jel. Vlastně jsem mu jen chtěla tou otázkou, jestli taky pojede, oznámit, že já bych ráda jela s dětmi a že počítám s tím, že pojedeme sami a nevadí mi to. A on řekl: Uff, to je zatím daleko, ale moc rád bych jel. To by mohlo být dobré. Týjo! A od toho dne mi to několikrát opakoval, že se fakt těší, že to myslí vážně. Taky pečlivě sledoval počasí, opakoval že ho už teď mrzí, jestli to neklapne. A čeho si opravdu velmi cením, jak skvěle celý den zvládl! Vím, jak takové cestování, společné výlety, pro něho bývají stresující, často mu rupnou nervy, má svůj věk, tři malá torpéda kolem sebe, línou, věčně kafrající ženu. Opravdu byl skvělý a zaslouží si pochvalu před nastoupenou rotou.

 

Děkuji Bohu za celý tento den, to co mu předcházelo i to co následuje. Připravil ho tak dokonale a s láskou, jako by to nikdo jiný nedokázal. Díky, Pane!