To jaro přineslo do mého života mnohé změny. Všeho toho bylo nějak hodně. Možná i proto jsme se s mým v té době snoubencem rozhodli, že na chvilku vypadneme z koloběhu všedních dní a strávíme pár chvil někde sami. Objednali jsme si víkendový pobyt pro dva. Vyšlo to moc hezky - pátek byl svátek 1. května (takže jsme měli celý den volno) plus další dva víkendové dny, které jsme mohli strávit spolu. 

V pátek dopoledne jsme vyrazili na místo činu. Pršelo a bylo docela nevlídno. Zastavili jsme se kdesi na oběd. Při obědě jsem říkala mému snoubenci, že za pár dní to bude přesně tři a půl roku, co spolu chodíme. V té době jsme se občas bavili o tom, že bychom se vzali, ale nic nebylo konkrétní. Veškeré naše hovory o svatbě byly o tom, že někdy, za čas bychom tohle chtěli tak a tohle zase tak... ale připadalo mi to jako budoucnost. Ostatně - zasnoubení jsme sice byli (obřadem katolických zásnub), ale můj snoubenec mě ještě o ruku nepožádal. Často jsem se musela krotit, abych nezačínala příliš často o svatbě, protože jsem nechtěla, aby měl snoubenec pocit, že ho do něčeho tlačím. Po obědě jsme se ubytovali v hotelu. Pokoj byl stylově vyzdoben - na posteli srdce z okvětních lístků působilo velmi romanticky.

Po krátkém šlofíku jsme se vydali hledat nějaký rozkvetlý strom, pod kterým bychom se mohli políbit. Mezitím se venku vyčasilo a vzduchem voněl jarní déšť. Našli jsme krásný, košatý, bohatě rozkvetlý strom, který tam stál jakoby připraven jenom pro nás. Přišli jsme pod něj, objali jsme se. Říkala jsem snoubenci, jak jsem za něj vděčná, jak je mi s ním hezky, jak ho mám moc ráda. On moje slova opětoval. Říkal, jak je vděčný za ty tři a půl roku, co jsme strávili spolu, jak je mu se mnou taky dobře a jak by byl rád, kdybychom mohli spolu dál kráčet životem. Najednou poklekl do mokré trávy, vytáhl malou červenou krabičku a zeptal se mě, zda si ho vezmu. Byla jsem tak dojatá, že jsem se skrze slzy dojetí zmohla jenom na "Ano. Ano a ráda." Navlékl mi krásný prstýnek s kamínkem. Byli jsme oba velmi šťastní.

Celý víkend jsme strávili plánováním a v podstatě debatami o svatbě, co, jak, proč, koho. Po návratu domů jsme během pár dní zařídili to nejdůležitější - datum, místo hostiny, ubytování pro hosty, svědci, kněz, kameraman, fotograf. Další víkend jsme jeli k mým rodičům, kde můj nastávající požádal o ruku mé rodiče. Nic nenamítali. 

Pak už šly svatební přípravy ráz na ráz. Spoustu věcí nám vycházelo tak jakoby "náhodou" (ne nadarmo se říká, že "Náhoda" je druhé jméno Boha, když se nechce podepsat). S mnohým pomohli rodiče, sourozenci, blízcí (za což jim doteď patří velký dík). Občas se vyskytli příliš aktivní členové rodiny, kterým jsme museli mnohem důrazněji připomínat, že se jedná o NAŠI svatbu, tedy že si to uděláme tak, jak MY chceme, nikoliv tak, jak by si to oni představovali. Naštěstí všechno dobře dopadlo, čas svatebních příprav jsme si s mým nastávajícím užili a na konci srpna jsme zažili nádhernou vlastní svatbu. 

Nyní, po dvou letech od žádosti o ruku, je nám spolu stále krásně. Jsme spolu šťastní a vděční jeden za druhého. Každým dnem očekáváme, kdy se naše první dítko rozhodne přijít na svět.