Poslední dobou na blogu i na nástěnce ŽMM rezonuje povzdech, že duchovní život maminek šel s příchodem dětí do kytek. Není čas, síla, i když chuť by byla. Přemýšlím nad tím už dlouho, v čem se liší můj duchovní život teď a před příchodem dětí. Teprve nedávno jsem si uvědomila něco velkého...


Na střední škole, na vysoké škole jsem vedla jakýsi duchovní život, chodila jsem v neděli do kostela, modlila jsem se ráno a večer, jezdila na křesťanské tábory a exercicie, byla jsem v Kolíně, chodila jsem pravidelně ke zpovědi, přijala svátost biřmování, dokonce i toužila po zasvěceném životě... Proč? Protože se to tak přece na katolíka sluší, jasný?

Mám za sebou několik velmi náročných let: svatba, ztráty dětí, dokončování VŠ při dvou dětech, náročná Liduška, uřvaný Kubík, boje s problémy z původní rodiny, úzkosti, manželská krize... Celou dobu mě Bůh nesl, i když jsem pro svůj duchovní život nic nedělala, už skoro ani to, co se na katolíka sluší. 

Pak mě nakoplo ŽMM, kniha Mámy v jednom kole, s ní přišlo mnoho marných pokusů o systém, řád, o některých postřezích jsem i psala. Přiznám se, že knihu jsem odložila, že to nebude moje cesta. Nedalo mi to a knihu jsem opět otevřela, rozhodla jsem se to jen nevzít tolik hopem. A dala jsem si měsíc na každý bod knihy a výsledek se dostavil. Troufám si tvrdit, že nyní poprvé za celý svůj život žiji s Bohem! Jak? 

Modlím se, pravidelně a často, nikoliv dlouho. Nejdelší modlitba trvá sotva 2 minuty a ty se přes den najít dají. Ráno se ještě v posteli, když děti spí,nebo se ke mně tulí, pomodlím modlitbu k Duchu svatému, když je nálada (moje i dětí) tak ranní chvály. 

Po ranní rutině otvírám na pár minut Bibli, kterou jsem se rozhodla si přečíst od začátku do konce. Nevím sice, čím mi prospívá číst o rozměrech archy úmluvy, ale budiž...

Během poledne, když děti spí, čtu něco duchovního dle nálady, pokud někdo z dětí nespí a nechce si hrát sám, pustím si zpěvy z Taize a ladím své srdce na modlitbu, i když se věnuji dítěti. (Kněz u zpovědi mi říkal, že chvíle, kdy se chci modlit, a děti nedají, mám obětovat, obětuji...)

Po příchodu muže z práce mám půl hodiny až hodinu pro sebe, modlím se růženec, čtu, vyřizuju maily, občas klidně spím.

Večer u uspávání, když už jsou děti zklidněné a já neusnu, rozjímám - zpětně 24 hodin a 24 hodin do budoucna a hledám Boží stopy.

V noci, když neodpadnu hned, tak otvírám breviář v mobilu a uzavírám den kompletářem. 

To, co na tom považuji pro sebe za nejdůležitější: proč to dělám? Svobodně, protože vím, že já to potřebuji, ne Bůh. Nevyčítám si, když nedodržím některý z plánů mé modlitby, když usnu, když se pomodlím něco kratšího, ... 

Třešničkou na dortu je pak pro mě moje nová možnost volné středy,  po několika letech (a netvrdím, že to tehdy nešlo. Asi nešlo, ale nevím nakolik objektivně a nakolik mou vinou) si mohu dovolit odejít v podvečer z domu a vrátit se v noci. Co dělám? Zajdu si na mši, výhledově plánuji i zpověď, potom do pizzerie s knížkou, počítačem, papírem a tužkou a věnuji se zcela nerušeně intelektuální činnnosti bez pocitu, že mě kdykoli může vyrušit plačící dítě. Bohu za to dík!

Za jeden z největších darů pak považuji dobrého duchovního doprovázejícího, který mění a uzdravuje můj pohled na Boha, víru, život, svobodu....

Bůh v mém životě udělal mnoho zázraků, zachránil mi dítě a naučil mě žít, žít svůj život, svobodně a s Ním.

Děkuji každé z vás, protože čtením článků zde, diskuzí ve skupině jsem se posunula v mnoha oblastech dál a mnohé vaše životy mi byly inspirací a Božím ukazatelem v mém životě! Snad i můj článek tak může být nápomocný někomu dalšímu.