Vždy mě bavily knížky převážně psychologické (seberozvoj) a s příchodem dětí se k tomu přidaly knížky o výchově. Přečetla jsem jich spoustu, některé nedočetla, některé ano. Vím, hodně lidí říká, že v každé knížce je to jinak, takže je lepší mít zdravý selský rozum a podle něj se chovat a jednat. S tím souhlasím, ale zároveň si nemyslím, že je špatné zjistit zkušenosti ostatních, jak to dělají druzí. Ostatně každé dítě je také jiné a "platí na něj" něco jiného.

Sem tam nahlédnu i do Nevýchovy, Respektovat a být respektován apod. Ne se vším souhlasím, ale spoustu myšlenek se mi líbí, a právě to si z toho můžu (ale nemusím) vzít.

Musím se přiznat, že dokud jsem neměla děti, myslela jsem si, že jsem klidný a trpělivý člověk. Děti mě přesvědčily o opaku, což mě velmi překvapilo a tak s tím hodně "bojuji". Často vybuchnu a na děti nepřiměřeně "řvu". Děti nás učí sebevýchově, sebezapření, oběti. Abychom je mohli učit příkladem, musíme se sami zodpovědně a správně chovat, což není vůbec jednoduché.

Často jsem byla nešťastná, když se nakupilo víc "nedobrých" dní, děti neposlouchaly, já řešila (třeba i s manželem) konkrétní situace ve výchově, co a jak, jak to udělat apod, byla jsem z toho zoufalá, nejistá, smutná a zklamaná sama ze sebe, brečela jsem, že jsem špatná matka.

Zlom nastal v době, kdy jsem začala chodit na Modlitby matek (něco přes půl roku zpět). Ohromně jsem se v tom našla. Přemýšlela jsem o odevzdání se, svých dětí, manžela a dalších lidí do Božích rukou. Nalezla jsem v tom obrovský smysl a od té doby vše vkládám do Jeho rukou (snažím se o to). Zbavila jsem se spoustu nejistot, strachů o děti (Boží), o budoucnost... Tak nějak vím, že Pán to má ve svých rukou. Je to neskutečně osvobozující a úžasný žít s vědomím, že nás opravdu má ve své náruči. Není to vždy jednoduché, protože jsem byla zvyklá spoléhat sama na sebe, všechno mít naplánované do detailu, všechno si sama vyřešit. Každý den se učím být Božím dítětem v Jeho náručí a odevzdat se Mu se všemi oblastmi mého života. Také jsem se začala modlit Litanie k Duchu svatému a mám pocit, že Bůh proměňuje můj život. Možná ne život...ale moje myšlenky, postoj, moje srdce.

A ještě nakonec bych dodala jednu naši zkušenost, kterou mám ze své rodiny a převzali jsme ji dál. Věřím, že i spousta z vás to má podobně a potvrdí mi, že je to krásný čas. Vždy večer před spaním se společně modlíme nějakou modlitbu a k tomu každý svými slovy. Na závěr si dáme křížek na čelo-požehnání, obejmeme se, řekneme si, že se máme rádi. Myslím, že je to moc důležitý, protože i když někdy je náročný den, tak tímhle společným časem je vše "smazáno" a další den můžeme začít s čistým štítem a třeba lépe. Je to velmi požehnaný čas od Pána pro nás rodiče, i pro naše děti.