Dnes je tomu právě jedenáct let, kdy se nám narodil náš nejmladší uzlíček - Terezka (650g, 31cm). A tak vzpomínám jak to tenkrát bylo, jak šly dny, týdny a roky za sebou….

Něco málo jsem psala už zde. 

Vybavuje se mi ten pocit radosti, když jsem uslyšela ten teňoulinký hlásek těsně po porodu a lékař mi řekl: "Je to děvčátko"……. pak jsem spokojeně usnula.     

Za těch jedenáct let se toho vlastně ani tak moc nezměnilo. Terezka stále potřebuje někoho, kdo ji nakrmí, přebalí, pohladí bolavé bříško, popěstuje, obleče, učeše, vyčistí zuby, donese ven na čerstvý vzduch…

 

Vzpomínám:

  • jak jsem první čtyři měsíce jejího života, když byla v nemocnici v inkubátoru, a já doma, každé tři hodiny ve dne, v noci, odstříkávala mléko, někdy s její fotkou v ruce
  • jak jsme poctivě 3 -4x denně dva roky cvičili Vojtu, potom další dva roky Bobatha
  • jak jsem první dva roky netrpělivě nahlížela do postýlky, kdy se Terezka konečně otočí ze zad na bříško
  • jak jsem nevěřila lékaři, když mi v roce jejího života řekl, že to vypadá na vozíček
  • jak jsem byla nešťastná, bezradná, naštvaná na celý svět
  • jak jsem nemohla pochopit, proč to u třech starších dětí všechno šlo samo automaticky a teď nefunguje vůbec nic - kde se stala chyba?
  • jak jsem P. Bohu vyčítala, že nevyslýchá moje prosby
  • na lítostivé pohledy některých lidí
  • na spoustu dalších situací radostných i bolestných, které se mi vryly do paměti    

Co mi to vzalo:

  • svobodu, co se týká jakékoliv činnosti mimo domov - někdy si připadám, že jsem andělem strážným téměř na celý úvazek
  • pár přátel, které jsem dřív ráda navštívila a kteří nemají čas, aby přišli poklábosit….:(

Co mi to dalo:

  • svobodu božích dětí - co se týká bezstarostnosti o to, co bude zítra
  • naučilo - sice plánovat, ale moc s tím naplánovaným nepočítat
  • posílilo manželský vztah - pokud chci nejen přežít, ale žít aspoň trochu v pohodě, pak neřeším prkotiny, ale pouze podstatné věci
  • zakoušet radost z ochoty starších sourozenců pomoct tam, kde je potřeba
  • poznala jsem pár odborníků z oblasti rané péče a SPC - lidé, kteří mají v sobě velký potenciál empatie, pochopení
  • zažila jsem spoustu "dobrodružství" při různých lékařských vyšetřeních, poznala pár odborných lékařů v oblasti oční, foniatrie, pneumologie, alergologie, gastroenterologie a zjistila, že zřejmě ne každý lékař vystudoval s červeným diplomem a naučila se brát jejich názory s rezervou. Ale na druhou stranu někteří lékaři mají můj obdiv jací jsou machři ve svém oboru!
  • učit se pokorně zase někoho poprosit jestli pohlídá, když potřebuju odejít z domu něco vyřídit
  • donutilo mě to přehodnotit spoustu věcí ve svém životě a časem změnit svoje názory, požadavky, představy
  • mnohokrát, když jsme prožívali hodně těžké chvíle, přesto jsem zakoušela vnitřní pokoj a jistotu, že Bůh ví…,.a že zase pomůže

 

Když to tak zpětně hodnotím, nejhorší byly asi první čtyři roky, než jsem pochopila, přijala, ujasnila si co je v životě důležité, porovnala hodnotu života časného a věčného.

Jsou dny, kdy je všechno úplně naprd a pak jsou dny, kdy jsem šťastná, že jsem právě tam, kde jsem.

Byl a je to požehnaný čas.