Před časem jsem viděla film Návrat do modré laguny. Není to žádné oskarové dílo, nenabízí extra super umělecký zážitek, jedná se spíš o nenáročnou romantickou oddechovku. Přesto mi film utkvěl v hlavě a jsem ráda, že jsem ho viděla.

(foto: Luca Moglia, www.flickr.com, cc)

Pro ty, co film neznají, by se děj dal shrnout asi takto: Na pustém ostrově se octne mladá žena Sarah se svou roční dcerkou Lilli a dvouletým kloučkem Richardem. Protože Sarah věří, že jednou kolem ostrova popluje loď, která je vezme zpět na pevninu, snaží se dětem kromě základních životních potřeb zajistit i dobrou výchovu, aby byly na život mezi lidmi připravené. Postupně je učí například správnému stolování, psaní i náboženství. Když je dětem asi deset let, Sarah zemře. Děti dál žijí na ostrově,připomínají si vše, co je Sarah naučila a vyhlížejí loď. Když jsou na prahu dospělosti (jsou do sebe zamilovaní a čekají dítě), loď skutečně připluje a nějaký čas kotví u ostrova. Richard s Lilli se připravují na to, že opustí ostrov a konečně budou žít mezi lidmi. Když se ovšem trochu blíž seznámí s posádkou, dojdou k zásadnímu rozhodnutí: než žít a vychovávat dítě ve světě, kde jsou lidé zlí, neupřímní a falešní, raději zůstanou dál sami na pustém ostrově.

Tak mě u toho filmu napadlo, jak strašně moc záleží na tom, jak reprezentujeme to, kam patříme, konkrétně třeba církev. To, že jsem křesťanka není moje soukromá věc a není jedno, jaké signály vysílám do okolí. V tom filmu stačilo, aby lidé z posádky byli méně soběčtí, víc se snažili pochopit Lilli a Richarda a chovali se k nim vlídně. Film by pak jistě končil záběrem na odplouvající loď, kde by se naši trosečníci v okruhu nových přátel těšili na nový život.

Možná, kdybychom jako křesťané dokázali být víc srdečnější a naše křesťanství bylo opravdovější, stala by se církev pro mnoho lidí přitažlivějším a vyhledávaným místem pro žití.