14.června 1997 jsem ráno vstala a věděla, že všechno v mém životě už bude jinak. Jela jsem ke kadeřnici. A pamatuju se, že jsem měla upravené vlasy a zjistila, že si musím nějak sundat třičko přes hlavu. Když se za dva měsíce vdávala sestra, už si vzala košili na rozepínání.


 

Máme veliké příbuzenstvo - na mou svatbu tedy byli pozvání příbuzní z tatínkovy strany, na sestřinu z maminčiny. Moje touha po manželství, po důvěrném vztahu s mužem byla veliká, strach ze stěhování přes půlku republiky tak velký nebyl, byla jsem zamilovaná. Snídaně probíhala v orelské klubovně, párky, koláčky, káva, čaj. Ženicha málem zamkli u nás doma. Moji rodiče ještě nevěděli, že potřebuje svoji ranní čtvrthodinku na WC.:-). Být nevěstou je krásné a je to i velmi slavnostní možná i proto, že člověk opravdu věří a doufá, že je to jen jednou v životě. Do své vlastní svatby jsem se zúčastnila mnoha jiných svateb. Už jako malá jsem chodila za družičku. Jako dospívající mi vždycky po svatební slibu vyhrkly slzy - připadalo mi to tak silné a zároveň nadlidské, strašlivě zavazující. Už tehdy jsem si uvědomovala, že bez té poslední věty: "K tomu, ať mi pomáhá Bůh", je celý slib neuskutečnitelný, nebo alespoň velmi obtížný.

Přijela jsem autem ke kostelu sv. Jana Křtitele ve Studenci - k tomu kostelu, kde jsem s Bohem prožila všechny důležité okamžiky svého života: byla jsem tu pokřtěná, přijala první sv. přijímání, přijala Ježíše za Pána svého života.

"Zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví." - měli jsme čtení z Písně písní. P.Zdeněk, kterého mám moc ráda, měl kázání dosti složité. Ještě po letech si Jenda vzpomíná, že mu nerozuměl. Další věc, kterou vnímal, bylo množství gratulujících po svatebním obřadu. Ano, jeho žena tu byla známá a oblíbená. A odchází natrvalo....

      Oběd byl v zámecké restauraci hned vedle kostela. Manželův tatínek na svatbě nemohl být, protože byl hospitalizován v nemocnici. Jak milé bylo překvapení v podobě natočeného příspěvku, který nám promítl švagr - tchánova zhudebněná gratulace. Na večeři jsme se přesunuli do orelské klubovny, přišli i přátelé, tančili jsme venku, opékaly se buřty. Pivo teklo proudem. Mužíček se opil. Jak bych mohla vědět, že když mu maminka nedá jídlo pod nos, tak si nevezme. V orlovně byly nachystány švédské stoly, ale on si nic nevzal a na vlastní svatbě MĚL HLAD. Svatební slib jsem si musela opakoval už o svatební noci. A lekla jsem se, zda jsem neudělala fatální chybu svého života.

Dnes je 14.6.2017 a já vím, že jsem fatální chybu neudělala. Prožili jsme krásné věci - spoustu společně nachozených kilometrů, krásných milování, posezení u kávy či piva. Ale taky zjištění, že nemůžeme mít děti, rozhodování, co dál, vyšetření manželovo, moje, slzy, bolest, tchánovu smrt.  Pak moje deprese, mánii, manželovo zhoršení vidění.

Ale je za co děkovat, za mnoho. I přesto, že začátky ve Varech byly pro mě děsivé, že jsem první rok probrečela, že jsme si někdy přišla velmi opuštěná ve víře, že jsem měla někdy chuť utéct a hledat štěstí jinde. Jsem za svého muže vděčná. Především za jeho stálost, klid, oporu a vyrovnanost. Díky, Pane. A s Tebou do dalších dní, měsíců a snad i let.