Tématem měsíce června je na ŽMM výchova a všechno kolem. Dovolte tedy, abych zkusila nahlédnout to „všechno kolem“ bez ohledu na naše výchovné pokusy.


 

Hned úvodem je třeba přiznat, že mě k tématu inspirovala myšlenka otce Pavla - pomocného biskupa brněnského. 

Naše životy více či méně určují koleje a cesty, které nám vyšlapali naši rodiče, jim jejich rodiče a jim zase ti jejich. Nevím kde, ale někde se popletly výhybky a moc se nám nedaří jet v kolejích, které na samém začátku tohoto řetězu položil Stvořitel. Ohlížíme se na veřejné mínění, na svoje ego, na to, jak vypadáme před sebou i jinými. Nezřídka víme, že nám svědomí velí nějak zasáhnout, nicméně strach, že něco zvoráme a budeme terčem posměchu, je silnější. Ale protože náš dobrý Otec je vynalézavý a prozíravý, nenechal nás ztratit se ve změti cestiček a kolejnic a dal nám vodící nit. Děti. Děti nás totiž velmi často a velmi intenzivně z našich neschopností a strachů vytrhují.

Myslím, že všichni známe ty chvíle, kdy se dítě zachová tak, že se zastydíme, že se nechováme stejně. Akorát o tom ne všichni máme odvahu mluvit nahlas.

Vzpomínám na jednu paní, která líčila svůj čerstvý zážitek. Doprovázela s manželem syna na první prodlouženou. Mladý muž si důležitě vykračoval v obleku, rodiče šli hrdě za ním. A najednou kluk řekl, že ještě musí do večerky. Zaběhl tam a během chvíle se vrátil s makovými buchtami. Rodiče pojala hrůza, že si jejich dítě na tu slávu přinese svačinu. Vždyť si přece mohl koupit občerstvení na plese, ne? Ale mladík se rozběhl na roh ulice, kde v mrazu stála prodavačka Nového prostoru. Buchty jí předal a ona ho objala. Pak se vrátil k rodičům. Až po delší době z něj dostali, že věděl, že paní má ty buchty moc ráda a kupuje jí je takhle už třetí rok. Když o tom ta matka mluvila, stály jí v očích slzy nad dobrotou syna i nad sebou, že žebračku stejnou dobu míjela, jakou jí její syn nosil jídlo. 

Biskup Pavel vyslovil na duchovní obnově v Bohdalicích úžasnou věc: že naši rodiče chtěli dítě. A dostali nás. To, jací jsme, už ale nebyla vůle rodičů, nýbrž vůle Boží. To On nám dal všechny naše dovednosti, schopnosti, chyby a rozmary. A dosadil nás přesně tam, kde nás potřeboval. 

Často si tu myšlenku připomínám, když se (marně) snažím vtlouct klukům do hlavy svoje postupy, svoje hodnoty a svoje koleje. Myslím na to, když mateřství bolí. „Používám" své syny jako zrcadlo mého života. Vnímám je jako ty nejlepší učitele. Hledám harmonii mezi tím, kdy mám učit a kdy být vyučována. A jak se tak dívám na sebe jako dceru – bude to doživotní úkol. Ale věřím, že jeho absolvováním jde dosáhnout Moudrosti. A o to jde, ne?