Od té doby, co mi děti dorostly do věku, kdy se očekává nějaké aktivní rodičovské "vychovávání", přečetla jsem o výchově nespočet článků, knih a diskuzí. Občas jsem ale byla konfrontována otázkou, proč to čtu, když přece máme nějakou intuici a rodiče taky nic moc nečetli a nějak nás vychovali. Proč tedy já ty knížky čtu?

Když se vrátím pár let zpátky, byla moje motivace jednoduchá: chtěla jsem prostě objevit ten tajný návod na to, jak zařídit, aby mě to dítě (časem ty děti) poslouchaly. Žádná metoda ale nefungovala. Takže jsem na nějaké knižní postupy rezignovala a rozhodla jsem se spíš hledat chyby a možnosti k růstu u sebe, protože jsem velmi intenzivně cítila své limity a hranice, které brání mně a mým dětem si života užívat a objevovat krásy, kterými nás Pán obdaroval. 

Začala jsem se modlit, zatoužila jsem po pravidelné formaci, časté a pravidelné zpovědi. Postupně jsem začala objevovat jemné vedení Boží a přicházely mi do ruky opět různé knížky, ale najednou jsem přesně věděla, co mi Bůh chce kterou tou knížkou říci, naznačit. 

Tedy z Nevýchovy Katky Králové jsem si odnesla princip úcty k dítěti (na kamarádku taky neřvu proč vylila tu vodu), z přístupu Dona Bosca zapojení víry do našeho každodenního života, z knížky Cesta ke šťastnému dětství jsem pochopila, jak funguje dětský mozek a čeho je v kterém věku schopen. Životopis rodičů Terezie z Lisieux, hlavně její matky Zélie, mi dodává odvahu snažit se žít svatě v dnešní době, v dnešním světě a v každodenních situacích, do kterých se dostávám.

Mým posledním objevem je Naomi Aldort a knížka Vychováváme děti a rosteme s nimi, která mi popsala můj problém neschopnosti milovat své děti takové jaké jsou kvůli zraněním z mého dětsví a která mi postupně ukazuje cestu k uzdravení. V kombinaci se spiritualitou a pedagogikou Schönstattského hnutí mi tak vznikl jakýsi "plán", který činí naše společné okamžiky krásnější, intenzivnější a bez zbytečného křiku a zloby, plán, skrze který rostu především já. 

Před nějakou dobou jsme byli s dětmi venku, bylo po dešti, děti měly nepromokavé oblečení, gumáky, a celé šťastné se rochnily v kalužích. Stála jsem na cestě, pozorovala je a modlila se růženec. Během modlitby mi do hlavy vstoupila myšlenka: Kdo jsem já, že vychovávám své děti k nějakému společenskému obrazu v mé mysli? Není to spíše tak, že Bůh má s mými dětmi nějaký konkrétní plán, představu, jaké je chce mít, a já jsem ta, která má spolupracovat na tomto velkém díle lásky?

Díky Bože, za tuto myšlenku, díky za to, že mi důvěřuješ, že společně z těch Tvých-mých tvorečků necháme vyrůst lidi směřující k Tobě a toužící po svatosti.