Nedávno mi při mytí nádobí zazněl v hlavě úryvek této mariánské modlitby:

"K Tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k Tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí."

A v tu chvíli mi došlo, jak důležité je lkát a plakat. Jak důležité je být pohnut svým utrpením či utrpením blízkých nebo vzdálených lidí. Že právě toto "lkaní a pláč" je jakýmsi svatým prostředkem, který svolává déšť Boží přítomnosti do vyprahlých prasklin našeho života. Potažmo do celého světa.

"Blahoslavení plačící..." (Mt 5,4)

V kázání na hoře, kdy Ježíš vyjmenovává blhoslavenství, nikde nehovoří o blahoslavených, kteří se veselí a radují. Hovoří o blahoslavenství těch, kteří doslova svou bolest vyjadřují hlasitým nářkem! Jaká výsada, my kdo pláčeme, jsme blahoslavení. Ty bolavý, jsi blahoslavený. Ty bolavá, jsi blahoslavená! 

Třeba až budu příště plakat, pro cokoliv, pro kohokoliv, dojde mi, že stojím na svaté Boží půdě.

(www.gossipmill.com)

-------------------------------------------------------------------------------------
Tento článek nemá být vyzdvihováním a povzbuzováním ke katolickému trápení se. Spíše takovou momentální úvahou nad tím, že Boží Syn nás plačící pozdvihuje, dává nám důstojnost a korunuje naše slzy čelenkou Božích zaslíbení.