Sedí v kavárně, zajímavá trojice - žena středního věku - občas koukne na hodinky, asi spěchá domů k dětem, druhá žena gestikuluje a líčí barvitě dovolenou, a drobná zamlklá dívka se něžně usmívá. Led se pomalu rozpouští v limonádě, hovor plyne a smích cinkne prostorem. Člověk přemýšlí, co asi mají společného učitelka biologie, ošetřovatelka v hospicu a mikrobioložka. Ten, který je spojuje není vidět a přece s nimi sedí u stolu. Hovor se točí a vždy znovu a znovu vrací k Němu.

Tak nějak může vypadat setkání žen, které se potkaly na Signálech. Vzájemné povzbuzení, podpora, ucho, které naslouchá....

Říkám si, kdyby tak bylo podobné společenství, když jsem sama zůstala na vesnici s  miminkem bez možnosti cestovat kvůli zdravotním problémům dítěte. Jak zoufalé byly ty první měsíce, manžel odešel do práce, kamarádky žily svůj bezdětný život a já byla vděčná za každou kostelní babičku, která se se mnou na ulici zastaví. Jak jsem se jednu dlouhou zimu přidala k virtuálnímu modlitebnímu společenství a byla šťastná, že se alespoň v modlitbě s někým potkávám. Tehdy byly Signály plné mladých.

Dnes tu potkávám všechny generace a jsem vděčná za to sdílení, bohatství životů,  za inspiraci, za modlitbu, za....

Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu.....

Díky.