Tak nevím, co to se mnou je. Co je to člověk za tvora… A kolik trpělivosti se mnou musíš, Pane Bože, mít! Fakt se Ti divím, že Tě to ještě baví…

Přemýšlím, jaké prostředky musíš vynaložit, aby sis mě přitáhl blíž k sobě. A že se fakt snažíš, a já jsem přitom jako mezek. Ne a ne a ne… A zkoušíš to na mně, Pane, jemně, něžně, žádná tvrdá ruka trestajícího starozákonního Hospodina nedopadá. Ale nejhorší je, že nevím, zda nebude muset dopadnout (špatně z toho spím), abych se konečně obrátila. Konečně a definitivně. I když… definitivně se člověk asi nikdy neobrátí (nepočítám-li v to světce; třeba jako sv.Terezie z Avily, která se obrátila ve čtyřiceti – tak to mám ještě pár let, pokud mi je, Pane, dopřeješ,…).

Ach jo, udělej se mnou něco, prosím Tě…

Letos na svátek Božského Srdce svého Syna jsi nám seslal dáreček – třetího kluka, kterého jsme pojmenovali po pěstounovi ve vaší rodině (až teď mi to přijde příhodné) a jako důkaz Tvého Božského humoru jsi mu věnoval do vínku srdeční vadu. Fakt, Pane, takhle bych to nevymyslela :-). Vypadalo to nejdřív, že celkem v pohodě, ale pak jsi, Pane Bože, seznal, že potřebuju drobet probudit – a poslal jsi nás s ním svižně do pražského kardiocentra na operaci. Prý nic extra, jen ufiknout kus aortičky a konce seštupovat k sobě. Šetřil jsi nás, žádný mimotělní oběh, žádný transfúze, vůbec žádný komplikace, a ještě k tomu nás pustili předčasně domů, takže vlastně pohádka. Jen jsi to trochu zabalil do stresu … no, jsem dost jemnocitná květinka, zamávalo to se mnou fest, a při tom to vlastně nic nebylo. Asi potřebuju, Pane Bože, jinej kalibr – protože jsem zase tam, kde jsem byla...!

Jak je to, Pane, možný, že jsem dodnes vděčná lékařům, kteří Josíčka operovali, a obdivuju jejich milimetrový um, a neobdivuju Tvoje mikrometrový schopnosti a nejsem dost vděčná za jeho život Tobě…?! Jen, co jsme vyklouzli z JIPky, potažmo z Motola, už jsem slavnostně ukončila své modlitby a formálně Ti poděkovala, jako že pohoda, Bože, teď už se neobtěžuj, teď už to dáme bez Tebe…

Jak to, že jsem v Motole uvažovala o daru života, o tom, že teď už se přece budu dívat na život jinak, nebudu řešit prkotiny a budu žít v Tvé přítomnosti a v přítomnosti žití jako věci nesamozřejmé, ve vděčnosti, úctě atd., atd., a jen co se dostanu domů, už zase se topím v tom, že mi vadí maličkosti – že mi Metůdek počural převlečenou postel, že popatlali s Vendou máslem peřinu zevnitř, že polili z balkonu sousedům pod náma suchý prádlo, že se perou o pití, o mašinku, o babičku, o telefon, o Josíčka, o pořadí na koupání, čtení, mazání snídaně…, že manžel napsal adresu na obálku na svou tchyni a ne tchána, že mi není vůbec žádná sukně, že po porodu ještě přibírám, že je vedro a dusno a že je pak zima a nevlídno, že…

Nevím, Pane, jak se mnou zatočíš. Nebojím se Tebe, bojím se sebe, co ještě opominu a jak mě budeš muset složitě a s bolestí vracet na cestu pravou. Vždyť už několik větších výstrah jsi mně v životě uštědřil, asi je to potřeba a není to už žádná sranda. A já teď jen nechápavě hledím, co jsem to za netečnou osobu...!

Pane, máš můj obdiv. Díky, že mě pořád bereš. Prosím Tě, dej mi ještě šanci… a pak další... a další… a prosím Tě, moc a moc a moc Tě prosím, drž mě, ať mě každá další nevyužitá šance a každý pád posune k Tobě aspoň o milimetr. Ať nejsem v okamžiku smrti v mínusu.