Úvaha o našem naivním životě psaná v noci po 3 dnech strávených s patnácti předškolními dětmi na příměstském táboře :)

 

Před časem jsem byla na rodičovských schůzkách ve škole u svého desetiletého syna. Špatné zprávy jsem nečekala, proto mě překvapila výtka paní učitelky - víte, on je moc dětský a naivní. Moje první reakce byla: Díky Bohu, že je dětský, co by chtěla. Cestou domů jsem pak přemýšlela nad tou naivitou, co tím vlastně myslí. A později mi došlo, že i já jsem vlastně v očích světa dosti naivní, když se na sebe podívám zvenku, o manželovi nemluvě, tak jaké by asi mělo být naše dítě.

Přistěhovali jsme se do vesnice před 15 lety a jen málokdo nás dnes nezná. Určitě ne jako vážené obyvatele, možná  jako ty, kteří neváhají nezištně pomoci, když jde o dobrou věc, zcela určitě však jako ty blázny od kostela. Protože je v očích světa moudré věnovat nezištně svůj volný čas a část své dovolené cizím dětem, starat se o farnost, o obecní záležitosti? Být otevření, pomáhat, kde se dá, a trávit hodiny v kostele? Dávat sebe na dlani a nechránit se? Zcela jistě není, je to minimálně naivní nebo rovnou bláznivé.

Chci vlasně taková být, v očích světa naivní? Ptala jsem se sama sebe. Ano, chci, to všechno nedělám já ze sebe, ale vede mě k tomu něco mnohem hlubšího a většího - Kristus a Jeho láska, Duch svatý, Otec Bůh.

Dnes v tomto našem naivním životě dozrává všechno, co bylo zasazeno v letech našeho dospívání, všechna ta setkání mládeže, svědectví, rozhovory, modlitby...

Včera jsme si večer pustili přenos ze setkání v Olomouci, poklízím v kuchyni a za mnou svědectví o. biskupa Kročila, u něj sedí moje dítě s otevřenou pusou a říká si polohlasně: "To je hustý" a volá: "Mamí, to je borec".

A víte co? Nedávno jsem byla u zpovědi a kněz mi říká: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni vidí Boha. Ne uvidí, ale už teď ho vidí a potkávají..."