V rámci letošního CSM v Olomouci byli na sobotu pozváni také všichni “staršího data narození”, aby se spolu s mladými účastnili dne s rodinami.

 Dlouho jsme s manželem váhali, jestli se na takovou cestu máme vypravit. Pro byla dobrá dojezdová vzdálenost, možná setkání s přáteli, zvědavost na výsledky soutěže Blog roku i poměrně příjemná slibovaná teplota. Proti předpovídaný déšť, nepředvídatelnost chování našeho dítěte i nízký počet přátel, o kterých bychom věděli jistě, že se zúčastní také. Nakonec ale zvítězila touha být alespoň na jeden den součástí toho krásného, co se v Olomouci odehrávalo (a samozřejmě hlavně ta zvědavost:)) a v duchu hesla setkání jsme se nebáli a vyrazili.

Z dopoledního programu jsme mnoho neviděli (a neslyšeli), protože jsme dorazili do pevnůstky tak akorát na to, abychom stihli zaujmout pozici v “kočárkovém sektoru” a nakrmit dítě přede mší svatou. Navíc si zrovna naše dítě tento den vybralo jako den, kdy bude rozmrzelé bez zjevné vnější příčiny, takže o nějakém soustředění na bohoslužbu se moc mluvit nedá. Ale ta krása, když se kněží rozbíhali (někteří skoro doslova) do všech koutů, aby pod žlutobílými deštníky podávali přítomným Krista, a tolik krásných mladých lidí toužících přijmout Jej do svého srdce. Tolik mladých rodin, tolik dětí batolících se kolem... V té chvíli jsem v tomto vnímala opravdu velkou naději pro naši církev.

Po potravě pro duši bylo potřeba zajistit i nějakou pro tělo, tak jsme se vydali najíst se někam pod střechu (ne, že bychom pohrdali dobrou klobásou, ale potřebovali jsme jídlo, které bude schopné jíst i naše dítě, což bohužel klobása nesplňuje) a s plnými žaludky jsme zamířili na Dolní a Horní náměstí, kde probíhalo Expo řeholí, hnutí a komunit. Mimo jiné jsme dostali Nezbedu pro (prý) budoucí čtenářku nebo perníček u sester dominikánek. Samozřejmě jsme nechyběli ani na vyhlašování Blogu roku (kde se ukázalo, proč lidé z RT tolik stáli o to, abych byla přítomna:)). Potom už jsme postupně mířili na Envelopu a do stanu signálů - manžel s dcerou rovnou, já s mezizastávkou v kavárně, kde se sešlo několik milých žen ze společenství ŽMM, abychom si společně popovídaly o dojmech ze setkání i mnohém dalším. 

Odpolední program jsme sledovali na velké obrazovce u signálních přátel ve stanu, neboť jejich pohodlný gauč konečně přesvědčil naše dítě o potřebě odpolední siesty. Potom jsme stihli ještě několik krátkých rozhovorů s některými nám známými účastníky a spolu s davem mířícím na večerní program do pevnůstky jsme se pomalu vydali k našemu autu, vstříc zpáteční cestě. 

Musím říct, že přes všechny počáteční obavy a přes mírné nepohodlí (ne ani tak způsobeno občasným poprcháváním, jako spíš rozmrzelým dítětem), jsme si celý den užili. Měli jsme možnost prožít mši svatou ve velkém společenství mladých lidí a mladých rodin. V průběhu dne došlo i na mnohá nečekaná a o to příjemnější setkání. Výhra v soutěži už byla jenom taková třešnička na dortu celého dne. Navíc jsme bez komplikací docestovali do Olomouce i zpátky domů. Nezbývá, než říci jedno velké Bohu díky.