Když jsme v březnu v době úmrtí pana kardinála Vlka počali miminko, říkala jsem si, že to přece musí být dobré. Takový život za život...


V roce 2012 jsme o miminko přišli už v 8. týdnu, kdy mu přestalo bít srdíčko, a já jela do nemocnice, kde mi oznámili jen to, že musím na sál. Druhý den bylo po všem a mě pustili domů. Tehdy jsme z toho byli smutní, ale v naší situaci, kdy jsme ještě neměli vlastní bydlení, jsme to prostě vzali tak jak to bylo, nijak jsme se nehroutili.

O to víc jsme se těšili na to naše nové březnové miminko (termín jsem měla vypočítaný na prosinec 2017), kdy jsem byla před každou kontrolou nervózní, tlak na maximum, ale vždy vše dobře dopadlo. Miminku bilo srdíčko, hýbalo se, dokonce jsem občas už i cítila pohyby. Žádné děti doma nemáme, tak pro mě bylo všechno nové. Prsa mě bolela, břicho rostlo, i přes poctivé mazání se mi stejně udělaly strie, po ránu mi bylo špatně, skoro každou potravinu jsem napřed konzultovala se strýčkem Gůglem, manžel na mě dával pozor, aby se mi nic nestalo a moc hezky se o mě staral. Už jsem se začínala koukat po výbavičce, ale pro své dobro jsem se zařekla, že věci začnu nakupovat nejdřív v říjnu. Ve čtvrtém měsíci jsme absolvovali i dlouhou cestu do zahraničí a všechno v pohodě. Nějak jsem si tentokrát nepřipouštěla, že by to teď nemělo dopadnout. Obzvlášť když mám kolem sebe tolik těhotných a všechny úplně v pohodě.

Na začátku srpna mi ale kolem šesté hodiny večerní začaly z ničeho nic podivné bolesti. Zprvu jsem si říkala, že jsem možná jen něco špatného snědla, snažila jsem se to rozchodit, ale bolesti neustupovaly. Ve tři ráno už nám to nedalo a jeli jsme do nemocnice. Tam mě mladý doktor přijal hned na vyšetření. Miminku srdíčko sice bije, ale rozjíždí se porod. Ty bolesti jsou kontrakce, proto se musíme ihned přesunout na porodní sál, kde se mi ještě snažili napíchnout nějakou zastavující kapačku, ale už bylo pozdě.

V návalu vší bolesti jsem se bála, aby nedošlo k nějakému zabití miminka, byl to 21. týden a miminko mělo váhový odhad 420 g, to znamená, že je bráno jako plod (od 500 g už je bráno jako člověk a následovalo by martýrium s inkubátorem a zachraňování života), ale naštěstí byl doktor moc chápavý a v klidu mi vysvětlil, že miminko po narození a odpojení ode mne umře samo.

Porod se tedy rozběhl, odtekla mi plodová voda a přivedla jsem na svět dítě. Můj statečný muž byl u všeho se mnou. Byl první, kdo dcerku viděl. Byla hrozně malinká, ale krásná, vůbec nevypadala, že by jí něco bylo. Do dvou minut venku zemřela. Mě odvezli na sál a můj muž mezitím statečně vyřizoval, jaká je možnost převzetí těla a jeho pohřbení. Potom ho čekala nelehká úloha, rozeslat smsky rodině, že mají vnučku v nebi. Co si budeme namlouvat, zhroutil se nám v tu chvíli celý svět, pořád jsme se ptali Boha proč, člověk myslí samozřejmě na to, že to tak mělo být, ale stejně hledá odpověď. V hlavě pořád šrotuje, co jsme udělali špatně, jestli jsem něco blbého snědla, nebo jsem se bála až moc bouřky, nebo, nebo, nebo…

Doktor říkal, že z prvotních odběrů i z pitvy miminka se nic neprokázalo. Druhý doktor říkal, že nejčastějším důvodem je nějaká infekce… Třetí doktorka doporučila udělat teď všechny možné testy krve, genetiku, štítnou žlázu… Obvodní doktorka se k tomu naštěstí postavila dobře a začíná mě posílat na všechna možná vyšetření… Po dvou měsíčkách, se prý můžeme začít snažit znovu o miminko.

Snažíme se to vše odevzdat Pánu, věříme, že příště to snad dopadne dobře, ale stejně ve vás hlodá červíček, co když to dopadne stejně….  Myslím, že nás to s mužem ještě víc spojilo, prohloubilo to náš vztah k Bohu, začali jsme se spolu více modlit a více myslet na Pána, ale stejně je to hrozně těžké.

Místo křtin jsme tedy v posledních dnech jednali s pohřební službou o vydání urny, vybírali jsme schránku na urnu. S rodiči jsme se domluvili na uložení na rodinný hrob a příští týden ji tam půjdeme umístit.

Zatím na tu naši holčičku nedokážu myslet, aniž bych se nerozbrečela, ale představuji si, že máme v nebi svatého člověka, kvůli kterému se musíme snažit žít tak, abychom se dostali za ním.

Teď mě čeká návrat do práce, do které jsem měla jít až po rodičovské dovolené, výhoda zaniklého těhotenství v 8. týdnu je, že to na vás nikdo nevidí a pokud to nikomu neřeknete, tak se nemusíte svěřovat ani s tím, že to nedopadlo. Ale po 22. týdnu už se to všeobecně ví a my se k tomu musíme postavit čelem, s vírou křesťana, pro kterého to dopadlo vlastně nejlíp, jak mohlo. Dostali jsme do daru svatého člověka, neposkvrněného hříchem (po všem tom martýriu jsme dcerku společně v duchu pokřtili). Pane, dej nám sílu…

Neustále si opakujeme oblíbený citát našeho oblíbeného kněze:

„Nic neděje se marně, vše je v mocných rukách Páně“