Na konci května jsem se vydala se zdejší milou signálnicí Slu-níčkem na koncert pořádaný farností v Heřmanově městci. Vybrala jsem si koncert skupiny Cigánski Diabli, mám „východní a jižní hudbu“ velmi ráda, s čímsi ve mně velmi rezonuje.
Úvodní skladba začínala tóny cembala, na které hrál velmi sugestivně značně rozložitý muž. A pak přišla Ona. Silvia Šarköziová. A začala zpívat. Zvučný a přesto hebký hlas, dlouhé havraní vlasy a žluté šaty. Zpívala a zpívala. V další písni usedla k violoncellu. Nevím, zda to bylo tou hudbou nebo čím, ale byla jsem Silvií naprosto okouzlená. Později podle fotek na internetu už mi tak zázračně krásná nepřišla, ale v tu chvíli jakoby ztělesňovala ženu, jakou bych chtěla být. Živou, živelnou, vášnivou, silnou, milující, milovanou a něžnou. Jako déšť, jako slunce, ale hlavně jako vítr, který umí být tajfunem i jemným vánkem.

Zdroj: http://pis.sk/clanok/8959/foto-presovske_trhy.html

Ale dost „pěkných“ slov. Poslední dobou, poslední měsíce, tuhle otázku řeším. Jakou ženou být? Jak být jemná, milující, trpělivá? Ale zároveň jak si uchovat důstojnost, kde říci „ne“, jak vymezit druhým hranice, jak se ohradit. Jak vést polemiky, které se mě emočně dotýkají a považuji je za důležité. Jak druhé dospělé lidi k něčemu přimět. Dá se dospělý člověk přinutit k větší úctě silou? Není to protimluv? Kde brát sílu ve chvílích, kdy ti, od nichž to člověk vždycky čekal, nemají kapacitu být oporou a naopak potřebují pomoci sami? Kde končí nutná sebezáchova a začíná sobectví a naopak?

Můj velmi oblíbený zpěvák, Francis Cabrel, ve své písni Je l'aime à mourir (Miluji ji až za hrob) zpívá „Vous pouvez détruire / Tout ce qu'il vous plaira / Elle n'a qu'à ouvrir / L'espace de ses bras / Pour tout reconstruire.“ – „Můžete (mi) zničit vše, co si zamanete, ale ona otevře svou náruč a vše obnoví.“ Takovou ženou bych chtěla být.

Moc mi to ovšem nejde, zakopávám o vlastní touhy, emoce, příliš nízké nebo příliš vysoké sebevědomí. Když už si myslím, jak nesobecká jsem, vynoří se nějaké „ale já to chci!“.
Avšak nesmutním. Mám nakročeno. Mám totiž vizi cesty, i když je cíl v nedohlednu. Někdy tančím, někdy bojuju, dávám i přijímám. Nese mě láska, Boží i lidská. Díky Bohu za ty, kteří mě mají rádi. Když někdy bojuji s pocity méněcennosti, podívám se sobě v zrcadle do očí a vzpomenu na všechno to pěkné, co na mně druzí vidí. Když selžu, připomenu si důvěru, která do mě byla vložena a hned mám zase motivaci snažit se dál. Člověk je v posledku tvořen láskou...

Možnou odpověď na svoji touhu nacházím rovněž ve zmiňované písni. „Elle a dû faire toutes les guerres / Pour être si forte aujourd'hui / Elle a dû faire toutes les guerres / De la vie, et l'amour aussi.“ „Aby byla dnes tak silná, musela vést všechny ty války, musela vést tyhle války, života a lásky.“ Snad budu moci s pomocí Boží jednou se svatým Pavlem říct „Dobrý boj jsem bojoval…“

Francis Cabrel - Je l'aime à mourir


„Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
 (1 Král 19, 11–13)