Inspirována diskusí o nevychovaných dětech jsem se rozhodla, že sepíšu náš příběh. Tak trošku jako povzbuzení, tak trošku jako varování. Není vždycky všechno je tak, jak to vypadá.

Náš druhý potomek se narodil a vyrůstal jako každé druhé dítě. Pozastavovat jsme se nad ním začali až ve školkovém věku. Nicméně to vypadalo, že je prostě svůj: typ umělec, bohém a bordelář. Mazel největší a i učitelky si omotal kolem prstu svýma velikýma očima. Pak nastal rok, kdy jsme se soustředili na bráchu prvňáčka, ale moc nám to nebylo dopřáno. Den co den jsem se plížila schlíplá ke školce, co zase bude. Vztek, pláč, rozbíjení věcí, drzost, lhaní, neschopnost se soustředit, obléknout se, sbalit… o hodnocení úrovně výkresů si myslím své. Všichni v okolí na něj začali být alergičtí – má jasný pronikavý hlas, pořád křičí – ve smyslu pozitivním i negativním a všechno musí mít první a nejlepší. Zkoušeli jsme všechno možné a celkem se to míjelo účinkem. Školka nás tlačila do pedagogickopsychologické poradny, tam se nám moc nechtělo a i dnes si myslím, že je otázka na koho tam narazíte a i samotné vyšetření je pro tak malé dítě velký stres. Nicméně rady jsme si nevěděli, tak jsem oslovila paní Petru Škrdlíkovou, kterou jsem poznala při vedení klubu maminek a jejíž názory a kniha (https://www.databazeknih.cz/knihy/dost-dobri-rodice-aneb-drobne-chyby-ve-vychovedovoleny-133503) mi byly blízké.

Po konzultaci u ní jsme začali uplatňovat její rady a začalo to zabírat téměř okamžitě. Mně osobně moc pomohlo, že to se mnou probrala, vysvětlila mi, jak se asi dítě cítí, že prostě máme človíčka, který je založený na emocích, a ohromně mě celkově uklidnila a dodala sil. Zásadní rada pro nás byla věnovat alespoň půl hodiny denně mladšímu dítěti – prostě s ním jen být, nechat ho ať si vymýšlí činnost sám, ale být jen pro něj, nedělat žádné práce, bráchu poslat pryč ( hodně na něj žárlil, že s ním píšu úkoly) a pořád objímat, objímat a mazlit. Situace ve školce se zklidnila, jen prostě, když něco cítil, muselo to ven. Hodně jsme s ním o tom mluvili. Jinak ho pozorovat v kolektivu nebo třeba vyrazit někam v partě - byla dost hrůza. Co s tím, když máte dítě a ať děláte co děláte, vždy musí být první, musí dostat nejvíc – dobrot, jídla, pozornosti…. Pro mě osobně velmi trapná situace.

S nástupem do školy to také nebylo jednoduché – měl problémy s režimem, pravidly – mluvení, hlášení se, věcmi, nepozorností. Naštěstí měl velmi trpělivou učitelku, trpělivější než mámu, které občas nervy ruply a křičela. Většina dětí se do měsíce, nejdéle do vánoc srovná a zapadne. Bylo to lepší, ale žádná hitparáda to nebyla. Hodně se zlepšil ve vztazích k druhým, začal být k druhým pozorný a pomáhat, ale jak přišly na řadu emoce... Později se přidaly velké problémy se psaním – nedokázal se naučit některá písmena a zapamatovat si je – a my dostali lístek do pedagogickopsychologické poradny. Domluvili jsme se s paní učitelkou, že to bude nejlepší zjistit, co se děje. Šla jsem tam s důvěrou v pomoc a dostalo se mi rad i povzbuzení. Vyšetření bylo tedy dost náročné – celkově asi 8 hodin, byli jsme tam dvakrát, a potřetí pro výsledky. Výsledky se mnou paní psycholožka dost podrobně probrala, kromě dysgrafie má můj syn i poruchy z řady ADHD. Všechno to chování včetně zapomínání a nepořádnictví souvisí s těmito poruchami. A také to, co nám připadalo jako neposlouchání, tak vůbec není – můj syn nemá krátkodobou paměť, zapamatuje si pouze jeden povel a to ještě vyslovený krátce, zřetelně a s pohledem do očí. Dostali jsme spoustu praktických rad i do konkrétních situací (např. mu napsat, co má udělat) a hlavně velké povzbuzení, protože spoustu z těch věcí už děláme, jen nenese zatím ovoce. Je to běh na dlouhou trať.

Ptala jsem se paní psycholožky, kde jsem udělala chybu, co se zvrtlo. Prý jsem žádnou neudělala, poruchy si nese z medikace v těhotenství(tam nám šlo o život oběma) a z komplikací při porodu (nedorotoval a zasekl se v porodních cestách). Dnes máme za sebou první i druhou třídu a můžu říct, že se hodně zlepšil. Bojujeme hlavně s emocemi – pořád rozebíráme a vysvětlujeme, je hrozně vztahovačný, žárlivý, urážlivý, přecitlivělý. Ale už není tak dravý (to se mi ulevilo). Ve škole teď vlastně neřešíme nic jiného než emoce. Momentálně je hodně nejistý, tak se k ničemu nepřizná, radši zalže nebo se vymluví, což je u něj docela průhledný.

Závěrem vám chci napsat, že ne každé dítě, které potkáte je nevychované (i přesto, že ho třeba doprovází nervozní rodič), a třeba by místo odsouzení potřeboval s něčím pomoct nebo povzbudit. A rodiče takovýchto dětí chci povzbudit, aby se nebáli hledat pomoc u odborníků a vytrvali v boji.

---

pozn.admin: Článek publikujeme bez uvedení jména autorky, s respektem k dítěti.