Četla jsem jeden Nevýchovný článek. O šestinedělí. O tom, jak je to náročné a bolavé. Jak žena nestíhá vůbec nic, než péči o miminko. Jak jde bokem uklizená domácnost, navařený oběd, perfektní manželka. Jak žena celý den stráví kojením, přebalováním, uspáváním, kojením, přebalováním, uspáváním,...

Jo. Šestinedělí je náročné. Jak cyp. Měla jsem pocit, že fakt nedělám nic jiného, než kojím, přebaluju, uspávám, kojím, přebaluju, uspávám... Kolikrát jsem ani nevylezla z ložnice (jenom pokud to bylo nezbytně nutné - třeba na záchod). Věděla jsem, že péče o miminko je náročná, ale netušila jsem, že tak moc. Strašně mě ohromilo, když jsem najednou nemohla spát svých osm hodin v kuse. Po celém dnu jsem byla utahaná jak pes, mým jediným přáním bylo spát. A miminko? Plakalo a plakalo. Najednou jsem dokázala pochopit, že jsou ženy, které své novorozeně třeba udusí. Byla jsem naštvaná na miminko, na sebe, na celý svět kolem. Při manipulaci s miminkem jsem nebyla příliš šetrná, tak mojí velkou modlitbou bylo - Pane Bože, ať tomu dítěti neublížím. 

A do toho kojení. To je snad kapitola sama pro sebe. Na začátku mě zaskočila strašná bolest prsou. Kojení pro mě bylo mnohem horší než porod, protože u porodu jsem věděla, že to jednou skončí. U kojení mě děsila každá představa toho, že za tři hodiny musím znovu kojit. Do toho jsem měla málo mléka a dcerka mi na začátku dost zhubla. Dávala jsem jí mléko po cévce. To jsem pak skutečně celý den jenom kojila (se slzami bolestí v očích). 

Do toho všeho lítají hormony jako na houpačce. Člověk ze všech stran slyší, že hlavně MUSÍ být v pohodě (což na pohodě moc nepřidá). Já jako prvorodička jsem neustále hledala na internetu, jestli to či ono dělám správně a zjistila jsem, že podle jedněch ano, podle druhých nikoliv. Stále jsem o sobě pochybovala, jestli jsem neudělala něco špatně, jestli vůbec můžu být dobrá máma, jak moc tímhle ovlivním miminko apod. Do toho jsem se neustále vracela k porodu, který nebyl podle mých představ a měla jsem pocit, že kdybych tohle udělala jinak nebo tohle neudělala, tak by to dopadlo všechno lépe.

Jo, šestinedělí je náročné a bolavé. ALE mateřství je krásné. V průběhu šestinedělí bych nečekala, že to řeknu. Ale dívaje se zpátky vidím, že je krásné, když:

  • se na vás vaše miminko poprvé usměje;
  • se na vás miminko usmívá pokaždé, když se aspoň trochu usmějete i vy (a miminko je v pohodě);
  • děláte různé blbinky jenom proto, že vám bude odměnou ten nejkrásnější bezzubý úsměv od ucha k uchu;
  • víte, že to vaše miminko je nejkrásnější na celém světě;
  • vidíte, jak se to malé stvořeníčko vyvíjí, jaké pokroky dělá;
  • si uvědomíte, jak se z toho malého plačícího uzlíčku na začátku, co zvládlo jenom plakat, spát, jíst a kakat, stává plnohodnotný človíček, který se strašně rychle učí nové věci;
  • vidíte, jak to miminko chce poznávat svět, a chcete být u toho;
  • fascinovaně hledíte na své miminko, které právě objevilo novou věc a je jí fascinováno;
  • víte, že pro to miminko jste tou nejdůležitější osobou na světě, kterou potřebuje ke svému žití;
  • víte, že hlídá-li vaše miminko někdo jiný a miminko začne plakat, většinou stačí vaše blízkost a přítomnost pro to, aby se miminko uklidnilo;
  • víte, že na bolístku je nejlepší náruč maminčina;
  • se vás začne miminko dotýkat po tváři a máte pocit, že vás objímá;
  • vás začne miminko ochutnávat a máte pocit, že vám dává pusinku (byť trochu slintavou);
  • si uvědomíte, jaký obrovský zázrak stvoření to je, když ze dvou malých buněk vznikne nový člověk;
  • si uvědomíte, že na tom zázraku stvoření se můžete společně s Hospodinem podílet;
  • víte, že se budete bít jako lvice za své mládě, aby se tomu vašemu miminečku nic nestalo (třeba ho neobtěžovala moucha, která se omylem dostala do pokoje);
  • si uvědomíte, jak se do toho svého drobečka zamilováváte čím dál víc;
  • víte, že i když se dlouhou dobu nevyspíte celou noc, i když už nikdy nebude nic jako dřív, své miminko byste za nic na světě nevyměnila ani už byste nechtěla být bez něj.

Být mámou je někdy těžké (a zřejmě to ještě těžké bude). Ale je to i krásné poslání na celý život. Tak přeju všem nám maminkám, abychom i v těch těžkých chvílích vzpomněly na ty krásné chvíle s tím naším miminkem (bez ohledu na to, jestli je miminku měsíc, rok nebo třeba patnáct let :)) a abychom si to mateřství dokázaly užít se vším, co přináší.